Komentář: Dvorecký most – naděje?

Z hlediska dopravních priorit lze hovořit o určité naději ve směřování budoucího rozvoje Prahy. Jak opakovaně ukazují zahraniční výzkumy, navyšování kapacity pro individuální automobilovou dopravu problémy neřeší – naopak indukuje dopravu novou. Rozhodnutí vyhradit nový most pro veřejnou dopravu, pěší a cyklisty tak představuje významný posun v dosavadním uvažování o dopravě v pražském kontextu. Nelze opomenout ani posílení robustnosti tramvajové sítě díky novému propojení, které umožňuje alternativní trasy při mimořádných událostech.

Pozitivně lze hodnotit i relativně rychlou realizaci stavby a skutečnost, že se projekt pohyboval v mezích očekávatelného navýšení nákladů. Z architektonického hlediska jde o významnou veřejnou zakázku, která vzešla z otevřené architektonické soutěže – postupu běžného v západoevropském prostředí, avšak v českém kontextu stále ne zcela samozřejmého.

Přesto však nelze přehlédnout určité limity. Samotné trasování mostu působí poněkud problematicky – těsné míjení os ulic Jeremenkova a Nádražní naznačuje silný vliv inženýrského řešení na úkor širších urbanistických vazeb. Z pohledu cyklodopravy pak most zůstává nedotažený: pražská infrastruktura 21. století stále plně neuznává cyklisty jako rovnocenné účastníky provozu, když jim neposkytuje adekvátní, jasně oddělený prostor.

Celkově tak lze Dvorecký most vnímat jako krok správným směrem – jako symbol postupného odklonu od automobilově orientovaného plánování směrem k udržitelnější a inkluzivnější mobilitě. Zároveň však připomíná, že tento posun zatím není zcela důsledný. Rezervy přetrvávají především v integraci do širšího urbanistického kontextu, v kvalitě okolních vazeb a v plnohodnotném zohlednění všech forem udržitelné mobility. Právě v těchto oblastech se bude lámat, zda se z jednotlivých „nadějných projektů“ stane skutečně systematická proměna městského dopravního paradigmatu, nebo zůstane jen u fragmentů dílčí naděje.