Hlavním koncepčním východiskem projektu je staroislandský magický symbol Vegvísir (vikingský kompas), jehož půdorysná stopa je doslovně přenesena do architektury galerie. Osm radiálních ramen se rozbíhá z centrálního uzlu a symbolicky představuje cesty, které návštěvníkovi pomáhají „neztratit směr“ – v krajině i vnitřně. Stavba je navržena jako podzemní struktura s minimálním dopadem na islandskou krajinu; nad terén vystupují pouze sochařsky tvarované světlíky kopírující znak Vegvísiru. Interiér je definován surovým pohledovým betonem evokujícím lávové tunely. Nosnou konstrukci tvoří železobetonový skelet, technické zázemí je situováno v nejnižší úrovni. Prostorová dramaturgie je založena na horním osvětlení, které vytváří silnou, až sakrální atmosféru výstavních sálů.
