Meandr

Procházím mezi domy bez tváře, když najednou se ukáže cesta k domu - domů - do azylového domu. Ten dům není můj - je náš. Slepil nás k sobě jak ten nejpilnější modelář. Protkal nás nití jistoty, zaplnil pocity prázdnoty. Sevřel nás v pevném objetí, chodbou nese se smích od dětí. A smůla už lepí se jen na dlaně, tomu, kdo tráví rád čas v zahradě, k tomu, hřeje mě to, co máme mezi sebou spolu, když sejdeme se doma u jednoho stolu, kde slova plynou, pravda je jediná - základem všeho je přeci rodina.