Přednáška představí specifickou vrstvu architektury, která v historických městech po druhé světové válce usilovala o integraci skrze záměrnou neutralitu a potlačení autorského výrazu. Tento přístup, výrazně formovaný během poválečné obnovy, čerpal z tradic 19. století i meziválečných zkušeností a byl v Československu úzce spjat s tradicemi domácí památkové péče. Vývoj památkářské architektury bude představen skrze činnost specializovaných pracovišť, zejména R-Ateliéru Stavoprojektu a následně SÚRPMO, jejichž tvorba se mnohdy pohybovala až na hranici kopie a nápodoby. Přestože byla tato stavební produkce limitována politickými a ekonomickými tlaky centrálního plánování, rozvíjela unikátní koncept „zneviditelnění“ novostavby ve prospěch celku. Cílem přednášky tedy bude představit a kriticky zhodnotit tuto dosud opomíjenou vrstvu architektury.