Za Alenou Šrámkovou, vychází nová Alfa

Nedávno zemřela legendární profesorka Alena Šrámková. Architektka, jejíž přímočaré architektonické myšlení se stalo pro mnohé vzorem při morální obrodě naší profese po roce 1989. V profesorce Šrámkové ztratila naše architektonická scéna, ale i celá naše pedagogická a šířeji kulturní obec mimořádnou osobnost.

Fakultní zpravodaj Alfa požádal bývalé studenty, kantory, kolegy architekty a přátele o sepsání osobní vzpomínky. V naději, že mezi řádky se může skrývat i něco víc. Ostatně říká se, že bůh tkví v detailu... Ve svém úhrnu by se mohla před čtenářem vynořit cosi jako podmalba obrazu jedné architektky.

Nedlouho po otevření nové budovy fakulty jsme pozvali paní profesorku Šrámkovou do našeho ateliéru ZAN, aby studentům pověděla, jak přistupuje k návrhu v samotných počátcích, jak a o čem uvažuje, co pro ni znamená koncept domu, zkrátka „jak to dělá“. V ateliéru vládla vážná a slavnostní nálada v očekávání architektonické ikony, které již tehdy bylo přes 80 let. Přišla svěží, mladistvě oblečená dáma v kratší sukni, která se – k naší hrůze – posadila na vratkou stolní desku, pohupovala nohama a začala vyprávět... Aniž by pocítila nebezpečnost situace – stůl okamžitě obestoupili studenti a „jistili“ paní profesorku před pádem – naprosto soustředěně formulovala věty, které by se ihned mohly tesat do kamene... Mistrně tehdy propojila intelektuální s fyzickým, trvalé s nahodilým, věčné s přítomným. Není v tom i podstata (její) architektury? Michaela Brožová

Když jsme v ateliéru řešili, jestli bychom mohli dělat něco jiného místo architektury, Alena Šrámková říkala, že jenom to, kde by šlo překračovat lavičku, bez toho by asi nedokázala vydržet. Tenkrát jsem to vnímal jen v rovině architektury a až teprve mnohem později jsem si uvědomil, že ta slova mají daleko hlubší platnost. Pokud chceme skutečně žít plný život a dát mu smysl, musíme se stejně jako ona neustále snažit překračovat pomyslnou lavičku – překonávat naše stereotypy, pohodlnost nebo předsudky a pořád se snažit o něco nového. Pokud se o to budeme pokoušet a zůstaneme hrdí a vzpřímení stejně jako byly věže v jejích pro-jektech, tak věřím, že nám bude někde zpovzdálí stále držet palce. Tomáš Koumar

Workshop Praha 1991. Závěrečné shromáždění účastníků na Hradě, na pódiu Václav Havel, který spolu s Miroslavem Masákem celý urbanistický workshop inicioval. Diskutují se závěry a doporučení pro budoucí podobu Prahy. Přihlásím se do diskuse, cosi říkám, s rukou, která nedrží mikrofon, v kapse. Vedle mě sedící Alena Šrámková mi ji z kapsy vyndá. Co jsem říkal, už nevím, ale rychlou, a přitom diskrétní lekci ze slušného chování k prezidentovi, kterého si vážíte, si pamatuji dodnes. Díky, paní profesorko (a nejen za to)! Ivan Plicka

Zpravodaj Alfa 1/2022 si můžete stáhnout zde.