Výuka na evropské úrovni. Se Zuzanou Štemberovou o směřování Ústavu krajinářské architektury

Mohla byste charakterizovat program, směřování a vizi nového vedoucího ústavu?

Naší vizí je výuka krajinářské architektury na evropské úrovni, s oborem akreditovaným v rámci IFLA (International Federation of Landscape Architects), s posílením odborné, vědecké činnosti. Pro vedení ústavu jsme zvolili méně obvyklý model týmové spolupráce, kde chceme společně s Hanou Špalkovou a Evou Jeníkovou – nyní zástupkyněmi – posunout výuku směrem k evropskému pojetí krajinářské architektury. Hlavním cílem je posun v pojímání krajiny, která je propojeným systémem, zahrnujícím jak detailní a kvalitní design, tak širší souvislosti a vazby na podmínky.

Mezi konkrétní cíle patří prioritně získání akreditace IFLA, která ukazuje na kvalitu výuky v rámci celého světa a je vodítkem pro zahraniční studenty i pedagogy pro studium i spolupráci. To souvisí s aktuálně probíhajícím procesem hodnocení kvality studijního programu a prací rady (Rada studijních programů krajinářské architektury), která v současnosti dokončuje analýzy. Na nich budeme v rámci ústavu dotvářet celkovou vizi – a konkrétní změny studijního programu.

Potřebujeme posílit vědeckou činnost ústavu – další zajímavý okruh, který se překrývá podle mého názoru s vývojem na celé fakultě. Pracuje se na rozvoji a zlepšení doktorského studia, pro náš ústav se nabízí zapojení do různých výzkumných grantů, tvorba publikací.

Potom je to okruh výuky krajinářské architektury pro architekty. To je letité téma, které se výrazně proměňuje a je určitě aktuální, vyžaduje ale spolupráci napříč ústavy.

V čem hodláte navázat na přístup vašeho předchůdce? Mohl/a byste uvést konkrétní inspirační zdroje?

Ústav krajinářské architektury je součástí fakulty poměrně krátkou dobu, dosavadní vedoucí a jeho zakladatel na škole Vladimír Sitta je světově renomovaným krajinářským architektem. Díky svému působení v zahraničí má řadu kontaktů i přehled o dění ve světě. Vážím si jeho širokého rozhledu, poctivého přístupu a laskavosti – a jeho excelentních vypravěčských schopností. Na ty navázat nedokážu, ale celkově v koncepci ústavu, založeného na dobrém vztahu mezi lidmi a zároveň na aktivním vyhledávání odborníků, lze určitě pokračovat.

Existuje architektonické téma, které byste ve své nové funkci akcentovala?

Nejde o téma, ale myšlenkový posun, který řada krajinářů už prodělala ze zahradní tvorby do širšího přístupu, k pojetí krajiny jako procesu, v časové rovině a mnoha měřítcích a způsobech práce. Potřebujeme kvalitně spolupracovat napříč obory, pojímat krajinářskou architekturu jako multidisciplinární obor a také dokázat reagovat na změny, které existují v prostředí a následně v sociální sféře. Nepracovat s krajinou jako s kulisou, ale jako s vyvíjejícím se prostředím společným pro lidi a přírodu.

Jaké pedagogické metody byste ráda upřednostňovala v přístupu ke studentovi? O jakou svou zkušenost, event. o jaké přesvědčení či ideový pramen se opíráte?

Výrazně preferuji dialog, je obohacující pro studenty i pro pedagogy. Samozřejmě s dostatečným odborným základem a kvalitním vedením, s jasným cílem. Za velký přínos považuji odborné workshopy a dialogy, hledání a propojování různých názorů – skvělé výsledky multidisciplinární výuky vidím na AVU, kde jsme pod vedením prof. Miroslava Šika součástí výuky architektů. Nemám příliš ráda frontální výuku, i když v některých případech je opodstatněná. V konstruktivním dialogu mě vycvičilo především mých pět – dnes už dospělých – dětí.

Kterou (myšlenkovou) hodnotu považujete v naší odborné vzdělávací instituci za prioritní? Lze tu pozorovat posun či změny za více než čtvrt století od opětovného nabytí akademických svobod?

Nejsem na škole celé čtvrtstoletí, takže skutečně nemohu vidět celý posun. Teď aktuálně vnímám větší otevřenost školy, a to jak dovnitř, tak ven, a jasnou ochotu ke změnám. To byl i důvod, proč jsem se chtěla víc zapojit.

S kterou školou (u nás či v zahraničí) byste chtěla navázat užší spolupráci? Jaké vás k tomu vedou důvody?

S řadou zahraničních škol ústav už nyní spolupracuje. Základem je vždy osobní a profesní vztahová rovina, na které se doufám dál bude rozvíjet bližší pedagogická a vědecká součinnost. Německé školy jsou nám názorově, geograficky i legislativně nejblíž, pro nejbližší spolupráci budu jmenovat alespoň TUV Mnichov, ale rádi bychom měli přesah i dál. V průběhu letošního roku budeme opětovně hledat názorově a výukově blízké obory na univerzitách; s tím začínáme teď v září s kolegy na konferenci ECLAS [The European Council of Landscape Architecture Schools – pozn. red].

Na trhu projektů býváme občas svědky problematických výsledků. Která část architektonického vědomí spí?

Na tohle je těžké odpovědět v rámci Fakulty architektury – nechci se příliš nikoho dotknout, ale zdá se mi, že architektonická tvorba u nás, a to i ve výuce, pořád nevidí možnosti omezeného růstu, nedokáže si dobře poradit s rovinou ohleduplnosti k prostředí, vnímání jeho základních hodnot. Málo vidím – a to i u krajinářské architektury – skutečné skloubení citu k místu, silného výrazu a kvalitního designu. V české krajinářské architektuře je ale řada dalších problémů, a to ve všech oblastech praxe (o teorii nemluvě), které následně pomáhají udržovat povědomí o našem oboru jako o „okrašlovacím spolku“.

I při vší erudici se každý pedagog či projektující architekt může dostat do situace, v niž jen obtížně hledá východiska. Po jaké knize (či pramenu) sáhnete?

Po knihách nesahám při hledání obtížných východisek, používám je jako zdroj a inspiraci neustále, můj stůl je jimi naprosto zavalený. Nerada je ukládám do knihovny, protože pak mám pocit, že jsou odložené. Zároveň používám systémy citačních editorů i strukturovaných zápisků, jinak se v množství faktů už nelze orientovat. Ale zásadní publikací je pro mne Architektura a krajina od doc. Jany Tiché. Jde o velmi kvalitní výběr textů, ukazujících různé způsoby přemýšlení o krajinářské architektuře, vývoj v čase i prostoru, souvislosti i kontext v urbanismu a architektuře.

Jaké je vaše oblíbené místo?

Pro mě je hodně důležitým místem Bašta sv. Jiří, Písecká brána a celé předpolí Pražského hradu směrem k Dejvicím. Jde ale o moji osobní, silnou vazbu z dětství, spojenou s mnoha vzpomínkami, které jsou myslím nepřenosné. Vybrala jsem nakonec úplně obráceně velký koncept, spojující řadu míst – pěší trasu kolem řeky Temže v Londýně, Thames Path. Jde o téměř neuvěřitelný projekt, zapadající do oživení pěších tras napříč Londýnem. Stezka samotná měří 128 km, místy vede po obou březích Temže, umožňuje procházení různými světy, v několika vrstvách, kulturních i sociálních. Mění se pohledy na město, poměr turistů a místních obyvatel, zvuky i nálady. Otevření trasy je součástí velké změny, kterou Londýn v tomto ohledu prodělal – město dříve známé svým nekvalitním veřejným prostorem nyní koncepčně řeší pěší pohyb i obytnost míst, zpřístupňuje břehy řeky, a s dalšími trasami, například podél kanálů, ji propojuje s lokálními centry a parky. Moje skici jsou záznamem jedné části trasy, vedoucí po severním břehu Temže mezi Tate Modern po Greenwich Foot Tunnel, dlouhé přes 20 km. Pěší propojení podél Temže mě naplnilo nadějí, že něco podobného bude možné i u nás. Jedná se o pozitivní příklad změny přístupu k městské krajině.

Rozhovor vedl Jiří Horský, vyšel v Alfě 4/23.