Nejen o inspiraci. Hovoříme s laureáty Olověného Dušana 2019

Na fotografii zleva: Vít Bednář, Kristýna Vyslychová, Dmitrij Novykov, Lucie Horáková, foto Alfa

 

Rozhovor

Alfa: Čím jste se ve své práci inspirovali?

Vít Bednář z ateliéru Jaroš – Bednář, autor ramínka Kiton (Dušan v kategorii projekt): Šlo spíš o postupná stadia přemýšlení. Ramínko jsem navrhoval pro luxusní obleky italské firmy Kiton. Proto jsem zvolil tmavší ořech – hodí se jak k typu oblečení, tak interiéru, kde se často objevuje dřevo tmavší barvy.

Ale přece jen: neměl jste nějaký vzor?

Ramínko, kterým jsem se zčásti inspiroval, se dalo rozložit na dvě části. Ale tento element jsme nakonec vypustili, nicméně tvarem se trochu podobá. Hlavně rozměry. Ty prvky jsou samozřejmě dávno prověřené: délka nohou a jak velký úhel mají svírat… Ramínko mělo být hlavně elegantní.

Proč ořech?

Je snadno dostupný a má tu správnou barvu.

Mohl byste přiblížit samotný výrobní proces?

Nejprve vytvoříte kopyto, jakousi formu s požadovaným tvarem, podle které se dýhy ohýbají. V mém případě z mdf desky. Poté kolmo na sebe slepíme dýhy, a ještě než lepidlo zatvrdne, se slepené dýhy umístí do formy, která se upevní svorkami. Formu pak necháme tlakem upevněnou přibližně 32 hodin, načež zatvrdlé lepidlo následně drží dýhy ve výsledném tvaru.

Není věc zvaná ramínko na šaty předmět přece jen příliš obyčejný?

Jenže když se ponoříte do přípravy, zjistíte, že to zas tak moc jednoduché není. Aby fungovalo, nemůžete toho moc změnit. Ale když nic nezměníte, bude vypadat jako ramínka jiná. Je to jako by člověk balancoval na úzké tyči.

Objevila se nějaká kritika?

Ani ne. Občas se řeší háček, který se nedá otočit – kdybyste si chtěl ramínko pověsit třeba na dveře. Ale prodejci nabízejí ve zkušební kabince vždycky věšák…

Lucie Horáková z ateliéru Streit – Polák (Dušan v kategorii ateliér), autorka svítidla Flutes (nominace v kategorii projekt): Jedinou daností zadání byl porcelán. Což byla pro většinu dosud nepoznaná technologie. Zpočátku nám dělal potíže samotný tvar. A tak aby se svítidlo dalo vůbec vyrobit, museli jsme se přizpůsobit technologii. Mojí inspirací byla jednoduchost základního tvaru, konkrétně válce a jeho variabilita natočení. Takže výsledkem je lineárně protáhlá objímka se žárovkou. Vtipem svítidla je polohovatelnost. A kompaktnost.

Lze předpokládat, že jste si svítidlo sami vyrobili…

Díky asistenci odborníka pana Jarkovského. Sádrové formy jsme zhotovili ve škole, mnozí navštívili také porcelánku v Dubí, někdo využil pícek pana Jarkovského k přežahům a ostrým výpalům. Atd.

Do jakého interiéru byste vaše svítidlo doporučila?

Do všech: do veřejných i soukromých. Důležité je, že se dá rozmístit i v sérii.

Kristýna Vyslychová z ateliéru Císler – Pazdera, autorka Komunitního centra pod Nuselským mostem (Dušan v kategorii projekt): Vždycky začínám referencemi: Shromáždím maximum různých přístupů. Šlo vlastně o můj první ateliér s volným zadáním, a tak jsem poprvé musela také sama vybrat funkci. Výhodou ale bylo, že jsem se nemusela ničím limitovat… Mimochodem když jsem hledala reference k místu pod Nuselským mostem, nenašla jsem naprosto nic.

Možná je to dané obtížností místa. Jak ho čtete?

Především se tu střetávají různá měřítka.

Měla jste tedy nějaké varianty?

U Císlera se vždy zpracovává více variant. A to se vším všudy: půdorysy, řezy, axonometrie, základní vizualizace… Hned na začátku jsem také přinesla referenci, která představovala v tomto místě určitou hmotu. Nic víc – ale to jsem byla ihned odejita (smích). Takže zpátky na začátek: Nejdříve jsem hledala funkci. A postupně jsem došla ke komunitnímu centru, což mě nakonec nadchlo. Načež jako vždy jsem začala hledat různé přístupy k funkci centra, byly jich spousty.

Kdybyste měla nějak popsat myšlenkový nerv?

Otevřenost. A multifunkčnost. Třeba hřiště na basket můžete rozčlenit například na tři hřiště na badminton. Jsou tu menší tělocvičny třeba na jógu, vedle se dá trénovat balet a o kus dál se cvičí gymnastika… Základní školy tu mají tělocvik, ale je tu i volnočasové středisko, rovněž s multifunkční kapacitou. Kdybych to měla shrnout: pod Nuselským mostem najdete vše, co podporuje městský život.

Vraťme se k charakteru místa, které má více měřítek. Jak místo vy sama cítíte?

Most je svým objemem monumentální, ale pro mě osobně až poetický. Nese v sobě krásu, která není jinde zopakovatelná. Kdekdo vidí jako nevýhodu, že máte nad sebou obrovský most, ale já jsem se snažila z nevýhody udělat výhodu. Takže tu mám díky mostu střechu pro basket i kino. Můžete si s kamarády zahrát a potom tu zajít do kina, ale pořád jste pocitově u mostu. Je to originál: dům prostě nemůžete umístit jinam než právě sem.

Dmitrij Novykov, ateliér Císler – Pazdera (Dušan v kategorii ateliér), Pod Nuselským mostem: Mám trochu jiný přístup. Než bych hledal reference, nejdřív zkouším nakreslit něco, co podle mne na to místo patří. Mimochodem ovlivnil mě článek Alexandra Rappaporta Navrhování bez referencí. Říká, že když navrhujeme něco, o čem nic nevíme, vždy se ve skutečnosti opíráme o cosi, co jsme kdesi viděli. Prostě každý architekt má nějaké zkušenosti, a když na vybrané místo začneme přímo kreslit, jen tak může vzniknout něco unikátního. Něco, co sem patří. A tak každý semestr začínám tím, že se snažím nakreslit něco osobního – svého.

K. Vyslychová: Myslíš, že si jako studenti můžeme dovolit ignorovat výsledky přemýšlení špiček oboru?

Podle mě v posledním ročníku architektury jsme toho za dobu studia viděli docela dost… Když rovnou začínám kreslit, hledám tím svůj vlastní rukopis.

Alfa: A jak tedy místo pod Nuselským mostem vnímáte vy?

D. Novykov: Z hlediska funkce je toto místo mrtvé. A tak jsem přemýšlel, jaké funkce by sem mohly patřit. Hodně jsem pracoval i se samotným prostorem pod mostem. Jeho hmota je umístěna, tedy ve vztahu k blokům pod ním, docela náhodně. A domy mají také různou šířku. Takže jsem sem zkoušel umístit různé hmoty, které by především zdůraznily samotný most, ale současně vytvořily další prostory. Aby se ten obrovský prostor rozdělil do menších celků. Tím jsem vytvořil nejdříve prázdna a potom z tohoto prázdna vznikly konkrétní hmoty a do hmoty jsem hledal náplň.

Takže nejprve forma – a potom obsah…

Neřekl bych, že jde o rozdíl. Když architekt nakreslí čáru, zamýšlí se nejenom nad touto čárou, ale i nad tím, co tato čára způsobuje v dalších projekcích i co do funkcí a do prostoru. Jde o komplexní proces, který se nedá podle mě moc dělit.

Buďme tedy konkrétní: Které funkce váš projekt obsahuje?

Jsou to tři domy. Jeden z nich je tržnice, která tu chybí – je přes dvě patra a do vyšších pater umisťuji parkovací stroj, který může fungovat samostatně. Dále je tu multifunkční hala s kavárnou v přízemí a komerční plochy. A další stavba je bytový dům.

Dovolte závěrem naší besedy: Co vás v poslední době z našeho oboru zaujalo?

K. Vyslychová: Asi bytovky v ateliéru Kuzemenského – například Červeňová a Abdová. Kdybych dělala příště bytovku, asi bych svou inspiraci čerpala právě odtud. A možná vůbec z celého ateliéru Kuzemenského…

D. Novikov: Chtěl bych dodat, že jako architekti se můžeme inspirovat nejenom architekturou, ale i naším nejbližším okolím. V přírodě, ale i třeba chováním nějakého člověka. Jsem umělec – a když si někde prohlížím třeba architekturu, klidně si vyfotím něco jiného. I když to není použitelné v architektuře. A třeba za deset let se mi to hodí do nějakého architektonického projektu.

Děkuji za rozhovor.

JHR