Možná je to tam, kam nevidím

Chodím kolem třicet let. Vím, kdo tu bydlel, kde se večer svítilo a taky kdy to všechno přestalo. Dlouho vypadal, jako by ho město zapomnělo. Odloučený, zavřený, potichu. Ale uvnitř zůstal příběh. Příběh, co měl být jiný, co měl ukazovat směr. Ne zmizet. Ne zaniknout. Dnes jdu ulicí znovu. Dům je silný. Pevný. Něco skrývá... Nevím proč, ale zpomalím. Jako by mě dům najednou pustil blíž. Hluk tramvaje doznívá dřív než jindy. Kroky se odrážejí jinak a pak si všimnu. Dům se láme. Na chvíli ustoupí a otevře se. Nechá do sebe nahlédnout. A hned to pochopím. Ten dům nebrání, ale chrání. Chrání to, co často není vidět. Příběhy, které nejsou slyšet.