Řím. Quadraro. Via Tuscolana. Křižovatka Lucio Sestio. Jedna rozbitá dlaždice trasy pro nevidomé. Je to problém jen jedné dlaždice? Nebo snad celé zanedbané infrastruktury cest pro nevidomé obyvatele čtvrti/města?
Co kdyby byly fuč? Co kdybychom se zaměřili na všechny naše smysly?
Taktilita by se přenesla do celého podkladu ulic a rozdílonosti materiálů. Auta by na křižovatkách drncala o něco víc díky kamenné dlažbě, pomerančovníky by voněli u každého přechodu, blížící se hlavní tah křižovatky by byl poznat cinkáním šálků v kavárnách a vůní čerstvého prádla z prádelen.
Moje klíčová zkušenost z pobytu
Řím, Città Eterna, je město choasu a krásy. Krása která se neschovává jen v jeho památkách a historii, ale hlavně v lidech a ztracených okrajích města, která tvoří další "podměsta". A hlavně mocná síla jeho okolí, divoké krajiny a přírody, která tohle město drží na dlani a dotvarovává a tím ho tvoří v mých očích věčným. Když se člověk poddá chaosu tohohle města, ale nenechá se jim ušlapat, zažije zde velkou nádheru.
