Reakce na reportáž o útulnách v magazínu Ego!

Vážená paní Jirků,

dne 19. 7. vyšel v Magazínu Ego! Hospodářských novin článek s názvem Útulný trn v oku. Malé příbytky pro návštěvníky Krkonoš, kteří se octnou v nouzi, budí rozruch. Autorkou textu je Barbora Pěničková.

Jaká škoda, že již nefunguje kancelář pro napravování nepravostí v románech, kterou v zájmu lidstva a kultury založil dědeček se Saturninen. „Jistě znáte onen pobuřující pocit, který ve Vás vznikne, vykládá-li Vám někdo události ne tak, jak se opravdu zběhly, nýbrž tak, jak se mu to hodí do krámu, a předpokládá s urážlivou jistotou, že mu uvěříte.“

Zmíněný pobuřující pocit jsem zažil při čtení článku od paní Pěničkové. Článek je alarmujícím způsobem nevyvážený, neinformovaný čtenář z tohoto textu získává naprosto neobjektivní obrázek o tématu.

Co je na článku správně je, že útulny slouží jako spása před nepříznivým počasím. Zbytek textu je ovšem řetězcem nakupených polopravd, jednostranně zabarvených informací a nepodložených dohadů. Úřednice krčí rameny, objekty se bezprizorně válí, dřevovýrobce se rozpačitě usmívá, k dopravě sila bude pravděpodobně potřeba vrtulník, architektka odpovídá zklamaně, instalace je opožděná…

Již název článku si evidentně vzal inspiraci v bulvárních magazínech. Komu jsou útulny trnem v oku a jaké útulny vlastně? Všechny, jak vyplývá z perexu zprávy, nebo ty od studentů Fakulty architektury? Autorka zřejmě k názvu článku došla po rozhovorech s úřednicí Čechovou a dřevařem Vodičkou.

Článek vyznívá, jakoby snad studenti z vlastní, nikým nekontrolované iniciativy chtěli zničit obraz Krkonoš, jakoby snad všechny ty stávající (tradiční, krásné, fungující, nikdy netrouchnivějící – jak naznačuje text) útulny chtěli zdemolovat a plošně nahradit. Projekt nebyl žádnou soutěží na náhradu stávajících útulen. Týkal se šesti konkrétních útulen na předem specifikovaných místech, které určil sám KRNAP, a návrhy vznikaly za dialogu s jeho vedením. Velmi si vážíme spolupráce s KRNAPem, který inspirován vlastními zkušenostmi z evropských a světových přírodních rezervací, si uvědomuje, že i stavby jsou součástí krajiny a architektura vytváří naše životní prostředí. Proto umožňují studentům architektury, aby se naučili zodpovědnosti za své projekty v reálném prostředí a pomáhali veřejnosti porozumět jejich profesi a snaze kultivovat své okolí.

Projekt je založen na principu „design-build“ přístupu, jak článek okrajově uvádí, aniž by se pokusil vysvětlit či pochopit princip. Studenti vlastními silami, ve velmi omezeném čase, během jediného semestru výuky a ve finančním limitu, navrhují a následně realizují stavbu, kterou vymysleli. Hlavní přínos je ten, že se studenti seznámí s tím, jak probíhá realizace architektonických návrhů, musí věnovat energii spolupráci navzájem i s dalšími profesemi, pro své projekty získávat finance atd. Výsledkem ale vždy jsou studentské (!) projekty, nikoli stavby profesionálů na objednávku. Zadavatel dostává svěží názor na téma, které se rozhodl tímto způsobem prověřit. Jeho právem je, aby realizované prototypy nakonec nevyužil, případně ve spolupráci s autory pracoval na jejich úpravě. Nikdo nic v žádném případě do Krkonoš nevnucuje lidem navzdory.

Polemiku by bylo v článku vhodné vést – alespoň krátce – o tom, zda stávající útulny, které imitují jakési chatičky od Berounky, ovšem s použitím kopie tradičních prvků roubenek, a které často nemají ani okna, abyste se podívali do krajiny, jsou v dnešní době tou nejlepší možnou architekturou do našich hor. Architektura našich studentů je pokus o dialog, o nabídku promyšlené alternativy, o nápad, o názor.

Je škoda, že článek nabízí tak nevyvážený pohled u tak nekonfliktního tématu, které by mohlo být podáno veskrze pozitivně a z nějž mohou mít oprávněnou radost všichni zúčastnění. Je to z našeho pohledu úplně zbytečný pokus bulvarizovat a polarizovat téma, které nikomu neškodí. I ti největší škarohlídi by měli být schopni uznat, že realizovat vlastníma rukama šest staveb, není věc snadná, zato je ale bezesporu poučná, a to nejen pro samotné studenty. A že celkem zanedbatelné prostředky, které na to byly vynaloženy, za takový experiment stojí.

Z článku je zřejmé, že autorku návrhy studentů neoslovily a že se je, ani princip projektu, příliš nepokoušela pochopit. Právo na kritický názor, na to, aby se autorce (stejně jako úřednici Čechové a dřevaři Vodičkovi) nelíbily, jí samozřejmě nikdo v žádném případě neupírá. Takto jednostranně pojatý článek však nepatří do magazínu Ego, ale do rubriky „názory“ nebo na soukromý blog, kde je subjektivní „hejt“ zcela akceptovatelnou formou.

Doposud jsem považoval Hospodářské noviny za vzor kvalitní žurnalistiky. Proto Vás žádám o opravu internetové verze článku, aby o tématu informoval objektivně a nezkresleně, rozlišoval fakta od osobních názorů autorky a uváděl pouze ověřené informace. Zároveň prosím o poskytnutí prostoru k vyjádření, například formou rozhovoru.

S pozdravem,
Dalibor Hlaváček
vedoucí Ústavu navrhování II Fakulty architektury ČVUT v Praze