Studenti draží výtvarné práce, vybrané peníze půjdou na pomoc Ukrajině

Studenti a studentky Fakulty architektury ČVUT zorganizovali další akci na pomoc Ukrajině. Do benefiční aukce věnovali vlastní výtvarné práce. Zájemci mohou získat originální fotografie, kresby, porcelán, náušnice s motivem ukrajinské vlajky, plátěné tašky a další. Aukce proběhne na facebookové stránce Fakulty architektury od 6. do 13. dubna 2022. Peníze budou zaslány na konta vybraných charitativních organizací.

S uspořádáním aukce pomáhá studentka 3. ročníku Designu Markéta Ptáčková, která spoluorganizovala již benefiční prodej předmětů na předávání studentských cen Olověný Dušan 2022. Fakultní zpravodaj Alfa ji požádal o rozhovor. 

Alfa: Kdy a kde se zrodila vaše studentská iniciativa? 

Markéta Ptáčková: Během ateliérů v pondělí k nám přišla designérka Henrieta Nezpěváková s nápadem, že by nebylo od věci podpořit Ukrajinu prodejem našich prací.  Po chvíli váhání – a taky v obavě, že se myšlenka ztratí ve složitostech zdeúřadování – jsem se rozhodla, že s tím pomohu. Jsem typ člověka, který, když někdo potřebuje pomoci, nepanikaří a snaží se co zmůže. Ale zároveň nemám na to jít třeba na hlavák pomáhat s uprchlíky, vyplňovat formuláře pro děti a jejich matky. Prostě si nejsem jistá, že bych to napětí a atmosféru zvládla a tohle je v dnešní době minimální věc.  Ve výsledku jsem jen rozeslala formuláře, odpovídala na maily atd., a zorganizovala příjem prací, různých designů a kreseb, skic a tak. Vysvětlování prodeje přes naskenování QR kódu pro Člověka v tísni, aby šla platba přímo od kupujících, byla asi ta nejsložitější část. Je to asi to nejmenší, do čeho jsem se mohla pustit. 

Ale asi jste u toho nebyla sama. 

Mám kamarády ze spolku Podtvrzí, kteří mj. organizovali koncert na podporu Ukrajiny v Lucerna-baru. Ptala jsem se jich na některé právnické náležitosti. S lidmi ze Spolku posluchačů architektury jsme řešili termín – před vyhlášením Dušana a místo prodeje a tak. A naštěstí se mi ozvalo pár kolegyň, že můžou pomáhat na stánku, tudíž jsem si mohla i ve čtvrtek zajít na chvíli na večerní figurální kresbu. 

Určitě je fajn, že škola má o podobnou studentskou angažovanost zájem – když odhlédneme od ostatních aktivit, fakultních i rektorátních, které směřují k přímé podpoře ukrajinských studentů. 

Podle mě osobně je to také nejlepší způsob, jak zapojit studenty. Jednak jim to pomůže psychicky se vypořádat s novou, lehce šílenou situací a uvědomit si, že se něco děje. Mít ten pocit, že pomáhají, když většinou nemají dost peněz na účtu, nebo nemají spacáky, aby je zaslali do sbírky. Hodně jich není ani tak odolných, aby pomáhali v uprchlických centrech… Anebo dělají bakalářku, a tak jsou ve stresu. A darovat dílo, které se vám válí doma na poličce, je naprosto nejjednodušší akt – a už to vám pomůže. A Člověk v tísni zajistí z peněz humanitární pomoc. Mimochodem, až to všechno jednou skončí, budou se muset postavit nové domy nebo opravit staré atd., takže se stejně budou potřebovat deky, spacáky, pracovní oblečení. A tak bychom mohli dnešní akce opakovat, třeba jednou za měsíc… Bylo by super jednou za čas udělat open-call na práce studentů a ty dražit. Podle mě bude prostě nutné zachovat stálou pomoc. Ti lidé mají zničené domovy a někdo je za něčí peníze bude muset znovu jednou postavit. Ale má to ještě jednou rovinu: je to také cosi jako nenásilný důvod, něco jako přinucení se o věcech bavit. Což mi i vlastně mezi mými spolužáky chybí. 

Mimochodem, jak velký zájem o díla z Ústavu designu jste zaznamenali? 

Docela slušný. Přišli nejenom studenti, ale i bývalí studenti a rodiče a kamarádi i učitelé… 

Ještě se vrátím k vaší poznámce o důvodech diskuse o Ukrajině: Jako by se nedalo najít důvod jiný? 

Někdy je to těžké. Všichni si téma potřebujeme nějak vnitřně probrat – protože málokdo z nás ví, jak se s tím vším novým vypořádat. Zjistit, jak se s tím vším vypořádává někdo další; a jiný přístup pro mě může být inspirace. 

Ve škole máte k debatám ale spousty kolegů a také mladších kantorů. V ateliéru se znáte takřka jako rodina… 

Právě ve škole je to pro mě cosi jako zvláštní bublina… Jako by se nic neděje… Řešíte třeba bakalářku, ale bakalářka není v tomto okamžiku to, o co vám vážně jde. Takže člověk cítí, že by potřeboval něco hned teď prodiskutovat. Že musí. Je to ovšem váš osobní, nějaký specifický pocit, ale ostatní to téma třeba ani nechtějí probírat. Tudíž nevíte, jestli to máte zmiňovat. Když se lidé během covidu báli o svou babičku nebo dědečka či rodiče, konverzace byla podle mě jednodušší. Spojovaly nás roušky a toto téma nás omezovalo v každodenním životě. Válka na Ukrajině ale už tenhle můstek nemá. Takže vám může pomoci třeba nějaké dění: právě prodej toho určitého něčeho, což může komunikaci odlehčit a navázat hovor k tématu. 

Moje otázka je, proč se o tom citlivém nechtějí víc bavit? 

Z mé strany je to asi určitá nejistota…. Proto jsem byla ráda, že jsem potkala na vyhlášení Dušanů spolužáka, který má známou rodinnou kamarádku z Ukrajiny a řešili převoz její rodiny. A následně rozdal všechny své peníze vydělané za měsíc do nějakých sbírek na humanitární pomoc. Asi to potřeboval ze sebe dostat…   

Ruská agrese na Ukrajině nám – prakticky sousedům – klade ještě další, asi i hlubší otázky. Studují s vámi například i Rusové a Bělorusové. Nejsou to pro vás  asi nepřátelé, jako tam na frontě… 

Máte pravdu. Nevím, kolik jich studuje u nás na škole. Ale mám známé z Ruska, Běloruska i Ukrajiny a rozhodně je nevnímám nijak nepřátelsky. Naopak jsou to všechno dobří kamarádi. S jednou Běloruskou dokonce i bydlím a mám ji za velmi blízkého člověka. Mimochodem občas sázím květiny – dělám totiž na údržbě zahrad s partou z Ukrajiny, a vždycky jsem ráda za možnost s nimi pracovat bok po boku. Snažím se mezi mými známými držet myšlenku, že místo narození si člověk nevybere. Ne každý Rus a Bělorus souhlasí s režimem. A ještě něco: Kdyby si každý, kdo dnes nadává na Rusy, že se nevzbouří…Kdyby mu hrozilo 15 let vězení. Ať si sáhne do svědomí, vzbouřil by se? Mnohý by asi ztichl. 

Nenapadlo vás, když je situace lehce šílená, jak říkáte, že by bylo nejefektivnější prostě zrušit na měsíc, dva školu? Abyste se soustředila na pomoc ukrajinským uprchlíkům? 

Vidím to trochu jinak. Škola by měla podle mě fungovat, i když je krize. Nebo dokonce bych řekla, že tím spíš musíme fungovat – a fungovat dobře. Je to něco jako vědomí stability, možná spíš normality. Nikdo neví, jak bude situace pokračovat a je potřeba život nezastavit.  

Děkuji za rozhovor. 

Jiří Horský