Za Vlado Milunićem

* 3. 3. 1941 Záhřeb — 17. 9. 2022 Praha

Požádali mě, abych se pohrabal ve fragmentech paměti a našel vzpomínku na Vlada ze studentských dob: sourozenci Milunićovi –- Vlado a jeho mladší sestra Neva – se ve velkém anonymním davu studentů začínajících na Stavební fakultě v roce 1960 odlišovali výrazně od ostatních nejen svým jižanským přízvukem, ale hlavně tím, že se nebáli klást zvědavé otázky před velkou posluchárnou, zatím co všichni ostatní jsme se snažili být co nejnenápadnější…

Teprve později (ve 3. ročníku) při prezentaci prvního projektu na architektuře vzbudil Vlado svým projektem rodinného domu velkou nevoli tehdejšího děkana Staška... Tmavé perspektivy „Mies-ovské” jednoduchosti s abstraktním výrazem velkých zasklených ploch vyvolaly velkou debatu na škole, která se sotva probírala ze sorely; hrozilo vyloučení…! Do debaty se zapojili mladší kantoři, kteří se tvrdohlavého studenta zastávali. Vlado neustoupil ani o milimetr, odmítl projekt přepracovat a nakonec ze školy vyloučen nebyl. Absolutní neústupnost, tehdy neobvyklá, mu zůstala i později….

Skupina VČELKA měla svůj původ v dalších letech, kdy popularita BEATLES zasáhla i část EVROPY za železnou oponou…programová prohlášení se tehdy nenosila, zato důraz na černobílou grafiku našich šrafovaných projektů nás výrazně odlišoval od ostatních… I na tom, že naše čtveřice vytvořila malou uzavřenou sektu, do které by se byli další rádi přidali, měl Vlado nespornou zásluhu…

Dovolím si citovat našeho v Kanadě žijícího spolužáka Radima Boháčka: “V našem ročníku časem vznikla skupina Včelička, sestávající z pánů študentů Miluniče, Šlégra, Zavřela a Hnáta. Název skupiny byl odkazem na nesmírnou píli, se kterou šrafovali své výkresy, inspirováni tehdy zářící britskou skupinou Archigram, takže měřítkem úspěchu byl počet šraf na milimetr čtvereční.”
Vedle matných vzpomínek se zachovalo pár kurióznich fotografií, ale bůh ví, kde je naším svérázným projektům z katedry „průmyslu” konec?

Po diplomu v roce 1966 se naše cesty rychle rozešly….

Zdeněk Zavřel

Syn chorvatských emigrantů vystudoval v letech 1960 –1966 architekturu na Stavební fakultě pražského ČVUT. Po stáži v pařížské kanceláři Jeana Semichona, která tehdy pracovala na návrhu tržnice jatek La Villette, roku 1969 zahájil soutěžním návrhem na kulturní centrum v dánském Gentoffe dlouholetou spolupráci s architektem Janem Línkem (*1943), s nímž také v roce 1970 navrhl tři družstevní bytové domy, postavené do roku 1978 na pražském Barrandově.

Od roku 1971 systematicky pracovali na projektech stavebních souborů, začleněných do pražské sídlištní zástavby a kombinujících různé typy bydlení starých lidí: v Bohnicích (stavba 1975 –1982), v Malešicích (1974 –1985), na Chodově (1983 –1989) a Hájích (1983 –1993), v nichž dnes žije celkem více než dva tisíce obyvatel. Do kategorie sociálních staveb z tohoto období lze řadit také svobodárny zdravotních sester v Praze-Střížkově (1977–1985) a pionýrský tábor (dnes kemp Cihelna) v Raděticích u Bechyně (1978 –1981). Pozornost si však tehdy získaly také

Línkovy a Milunićovy neprovedené soutěžní návrhy na botanickou zahradu v Praze-Tróji (1970), na pavilóny zoologické zahrady tamtéž (1974), návrh „Domu na průsečíku“ pro přehlídku návrhů obytných staveb japonského časopisu Shinkenchiku (1976) nebo projekt úsporných terasových domů v Praze-Lipencích (1978). Ateliér 4 Projektového ústavu podniku Výstavby hlavního města Prahy a tím i spolupráci s Janem Línkem opouští Milunić v roce 1990. Již samostatně oba architekti téhož roku vytvořili návrhy rohového domu do proluky na Rašínově nábřeží, sousedící s domem rodiny Havlových: svého stavebníka našla teprve po dvou letech, kdy si Milunić zvolí k další spolupráci Franka O. Gehryho. Jejich „Tančící dům“ je dokončen roku 1996 a představuje dnes symbol této dějinné etapy, jakým se však mohl stát také Milunićův dům „kvetoucí“ – návrh sídla podniku Středočeská plynárenská na Pankráci (1997). Na počátku devadesátých let pro svůj ateliér Ateliér V. M. (Volné myšlenky) upravuje prostor někdejšího kabaretu v paláci Hrzánů z Harasova v Celetné ulici 12 a následně vytváří další pražské kulturní prostory: vedle hudebního klubu Radost FX v Bělehradské ulici (1991–1992) a především rekonstrukci Domu U zlatého prstenu pro Galerii hlavního města Prahy a literární kavárnu (1995 –1997). Klíčové dobové téma dostavby („imploze“) panelových sídlišť zhmotnilo jedenáct Milunićových domů areálu Hvězda (1992–1999), navazujícího na pražské sídliště Petřiny a nově využívajícího budovu zdejší továrny na laboratorní přístroje, a později také obdobné, neuskutečněné soutěžní projekty pro sídliště Malešice (1999–2003) a ještě Slovany v Bratislavě (2006). S Petrem Frantou spolupracoval na bytových domech tzv. České čtvrti v Šanghaji (2002–2005). Z privátních zakázek je třeba zmínit dvojdům na pražském Břevnově pro historika umění Jiřího Kuthana (1991–1993) a rodinný dům Františka Hnojny v Plané nad Lužnicí (1999–2006). Současně však Milunić nadále rozvíjí typologii sociálních staveb: navrhuje denní stacionář pro handicapované děti v Českých Budějovicích – Čtyřech Dvorech (1990–1993) a Dům dětí a mládeže v Modřanech (2000–2005), který opatřil také svou oblíbenou vyhlídkovou věží. Projekt retranslační věže a rozhledny na Vidouli (2002) nebyl uskutečněn, další věž, nesoucí červenobílou kupoli radaru ruzyňského letiště (2007) se pak stala poslední architektovou realizací. V charakteristických kartonových modelech zůstalo jeho řešení pálavského vinařství Sonberk (2004), polyfunkční domy do Opavy (2005) či Bruntálu (2006), přestavba divadla v Jeseníku (2010), pěší lávky přes Jelení příkop (2011) a na Střelecký ostrov (2013) nebo labské přístaviště v Hřensku (2018).

Lukáš Beran