Mezi Knihomolem a Knihomilem

Ale k věci: právě milovníkům “krásných slov” se věnuje staronová rubrika Alfy. Jednomu kantorovi a jednomu žákovi stavebního umění vždy zasílá zadání či ponouknutí, jaký brouk v hlavě jim zůstal po nedávném přečtení nějakého slova, článku či knihy. Tentokrát se vrací ke knize Tichá dřina: dělnictví a třída v továrně Baťa od Kateřiny Nedbálkové doc. Hubert Guzik a ke knize Tajemný cizinec od Marka Twaina Háta Enochová.

O práci
Hubert Guzik

Žijeme-li v postindustriálním městě, můžeme snadno přehlédnout, že teď a tady, dnes v Česku „lidé stále manuálně pracují jako zaměstnanci v továrnách“ (s. 9). Hovoří o tom v knize Tichá dřina: dělnictví a třída v továrně Baťa socioložka Kateřina Nedbálková z Masarykovy univerzity. Její publikace klade designérům a architektům otázky, které by marně hledali ve vysokoškolských skriptech: po fyzické, časové a prostorové organizaci manuální činnosti, po zakotvení průmyslu v globálním a lokálním kontextu či po způsobu, jakým dělníci vnímají svou práci a odměnu za ni. Autorka provedla průzkum v obuvnické továrně v Dolním Němčí. Před sametovou revolucí se zde pod značkou Svit vyráběly boty především pro Sovětský svaz. V roce 1992 závod získala firma Baťa. Nyní se továrna ocitá ve zvláštním rozdvojení: jednak je nucena soupeřit s levnou pracovní silou z Asie, zároveň ovšem – jakožto poslední český závod Baťa – představuje pro korporaci svébytnou symbolickou hodnotu. Onen symbolický význam se však přímo nepromítá do každodennosti továrny, kde převládá „logika krátkodobého zisku“ (s. 97).

Asociujeme-li Baťu se špičkovou industriální architekturou (Gahura, Karfík, Voženílek), vyvolá v nás popis závodu založeného na přelomu šedesátých a sedmdesátých let trpké poci- ty. Nedbálková líčí povětšinou zašlé výrobní prostory, do nichž se mnoho neinvestuje. Na komplexní estetiku pracoviště, ve Zlíně tradičně vysokou mj. zásluhou designéra Zdeňka Kováře, jako by se pozapomenulo. Nové návrhy bot se zhmotňují v místě, kde „musí estetičnost ustoupit praktičnosti, a obojí se podřizuje úspornosti“ (s. 137). Dějiště dřiny, zdá se, sleduje stejné základní požadavky jako jídlo v tovární kantýně, které „má zasytit, ne být estetickým nebo sociálním požitkem“ (s. 135).

A přitom manuální práce – a to ani ta zdánlivě nejmonotónější u pásu – není tématem jen bezmyšlenkovitého opakování, „není rezignovanou rutinou“ (s. 274). Ostatně ani jí být nemůže. V dnešním světě permanentní obměny, kde po několika stovkách párů jedné série obuvi následují další a další série podle momentální poptávky, plynulost produkce záleží na flexibilní sebeorganizaci pracovního kolektivu, iniciativním korigování zjištěných vad výrobků a také na vzájemném dohledu.

Kateřina Nedbálková ukazuje, že verbální prezentaci vlastní práce vnímají manuální pracovníci jako druhotnou, snad až zbytečnou. Více než slov si hrdinové Tiché dřiny cení osvojení si řemeslných dovedností a toho, že snesou dlouhodobé tělesné nepohodlí. Stručně řečeno: zručnost a výdrž určují dělnickou identitu. Hotová bota jako by mluvila sama za sebe, byla svědectvím o poctivé a těžké práci. Jako Ciceronova loď, která nepotřebuje žádných příkras a vystačí si s přídí, zádí, plachtou a stěžněm. Kniha naznačuje, že dnešní hmotný svět vytvářejí manažeři a dělníci. O tvůrcích – ať už návrhářích obuvi či architektech továren – mlčí. Ale popravdě: naslouchají vůbec tvůrci dělníkům? Nechávají je „do toho mluvit“, když navrhují nový výrobek made in Czechia? Zajímají je pracovní podmínky dělníků, když projektují další showroom či flagstore? A to zvlášť v postsocialistických zemích, kde sousloví dělnická třída nezní zrovna dobře a kde se úporně hovoří o individuálních svobodách, možnostech a odpovědnosti, aniž by se zmínilo, že mnohé z nich lze těžko naplnit v prostředí sociálních nerovností, rostoucího tlaku na flexibilitu, prekarizaci práce a hbité mobility kapitálu.

Z textu Kateřiny Nedbálkové se vynořuje nikoliv zploštělý, schematický obrys, nýbrž plastický model dělnické tiché dřiny. Co víc by si architekti a designéři, navyklí práci s modely, mohli přát?

Autor je pedagog v Ústavu teorie a dějin architektury.


Mravní smysl
Háta Enochová

Po cestě z hor mi adventní klid v duši narušil poslech knihy Tajemný cizinec od spisovatele Marka Twaina. Všichni ho známe jako autora nezapomenutelných Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna – podle některých spisovatelů nejvýznamnější severoamerické literatury. Tentokrát popisuje Twain dobrodružství méně veselé povahy. Život na konci 16. století v rakouské vesničce jménem Eseldorf („Oslov“), jejíž obyvatelé jsou až stereotypními představiteli středověké společnosti, ovlivní příchod nadpřirozené bytosti jménem Satan, který nešetří kritikou lidského rodu. Jeho postřehy jsou trefné a bolestně správné. Jako úplně nejhorší lidskou vlastnost, jako původce všech problémů našeho rodu označuje mravní smysl. Vlastnost, kterou sám člověk považuje za jeden z vrcholů svého intelektuálního vývoje a co jej povyšuje nad ostatní druhy živočišné říše. Schopnost rozeznávat dobro od zla. A právě kvůli této své vlastnosti je podle Satana člověk krutý a zlý: umí sice rozeznat dobro od zla, ale přesto si v naprosté většině případů volí zlo. Důvodem nemusí být snad jeho zlá mysl, ale může být zkrátka jen příliš krátkozraký, tedy jako by fungoval bez nadhledu. Často se ukáže, že jeho soud byl špatný a zlem bylo to, co považoval za dobro. Člověk nevidí všechny okolnosti svého konání, nedokáže správně ve své úplnosti posoudit důsledek svých činů na budoucí generace a ve snaze zajistit sobě a svým blízkým štěstí může působit zkázu svému okolí. V knize tato kritika pochází od bytosti, pro kterou nehraje čas roli, která vidí do budoucnosti a jsou jí známy spojitosti mezi jednotlivými událostmi. Čtenář se proto může cítit ukřivděn, jelikož může mít oprávněný pocit, že svůj mravní smysl užívá podle svého nejlepšího svědomí, ale jeho schopnosti jsou prostě omezené. Je ovšem možné podívat se na mravní smysl v měřítku nás lidí. Odhlédněme nyní od všech ostatních aspektů lidského působení a zůstaňme na poli utváření a přetváření okolního prostředí které je naší profesi nejbližší. Kolik architektů, krajinných architektů, designérů a plánovačů může říct, že se při rozhodování o změnách v prostředí řídí svým mravním smyslem? Pohybujeme se totiž v našem konání po tenkém ledě, zasahujeme do více čí méně fungujících systémů a věříme, že je děláme lepšími. Konáme tak většinou s dobrými úmysly, zajistit sobě a ostatním lepší životní podmínky. V čem se tedy konání člověka, který vládne mravním smyslem, liší od konání jiných tvorů, kteří také upravují prostředí pro své potřeby, například bobrů? Lidé si jsou schopni uvědomit určitou míru důsledků, které jejich zásahy pro prostředí představují. Lidé také usilují o vyšší hodnoty než jen přizpůsobení životního prostředí svým potřebám a z toho důvodu vkládají do návrhů z velké míry sama sebe. (Někdy dokonce přetvářejí zásahy do okolí v umělecká díla.) Možná je to ale právě to intenzivní propojení s egem jednotlivce, co mění původně jistě dobrý úmysl ve zkázu pro ostatní druhy a eventuálně i pro lidi. Pokládám si tedy otázku, snažíme se jakožto architekti využívat svůj mravní smysl a máme vůbec zájem ve své práci odpovědně rozeznávat svá vlastní přesvědčení od veřejného zájmu?

Autorka je doktorandka v Ústavu krajinářské architektury.