A tak se ve mně přou dvě strany... Hovoříme s novou náčelnicí SPA Lucií Ehrlichovou

Alfa: U pradávných začátků Spolku stály, jak známo, pozdější legendy architektonické scény… Ale hlavně připomeňme, že letos slaví váš Spolek posluchačů architektury třicet let obnovené existence ve svobodné polistopadové republice. Obnovování spolku je spojeno se jmény například architektů Josefa Smutného či Reginy Loukotové apod. Vít Podráský, jeden z předchozích náčelníků se vás touto cestou nechá ptát na motivy vaší kandidatury do čela SPA…

L. Ehrlichová: Původně jsem neměla odvahu kandidovat na náčelnici… Spíš jsem měla zálusk na podnáčelníka pro koordinaci. Kdosi mě pak ale nominoval, já nominaci přijala a při hlasování jsem vyhrála.

Už jste někdy vedla nějaké společenství?

Na gymplu jsem byla místopředsedkyně studentského parlamentu… Jsem skautka a vedla jsem ve skautu menší děti…

Skauting je určitě významná zkušenost. Hlavně kvůli svým hodnotám – ostatně díky nim Skaut také přežil socialismus, i když v podobě Junáka.

Musím říct, že ty hodnoty se bohužel v některých oddílech trochu vytrácejí. Měli bychom být podporou navzájem ostatním roverům a vedení a zároveň bychom měli být oporou pro menší děti… Samozřejmě že je pořád učíme rozdělat oheň a vyrobit přístřešek, ale do dnešní doby bychom měli aplikovat i jiné znalosti: zvládat třeba nástup na školu, aby se necítily jako ve společnosti ztracení, aby věděly, že mají mezi sebou kamarády, i když to můžou být jenom další skauti… Naučit je věci užitečný do života. Někomu se ze Skauta stává v podstatě jenom volnočasový kroužek. A dost často ani děti nevědí, že by skaut měl nějaké hodnoty mít…

Teď tedy mluvíme o tradičních hodnotách.

Samozřejmě. O pokoře. I o vztahu k přírodě. A k Bohu. Ale i k vlasti. Jsou obsaženy i ve skautském slibu…

Když už jsme u pojmu hodnota. Nově teď stojíte v čele architektonického studentského spolku. I jeho členy spojují hodnoty. Uvažovala jste o nich?

Oficiálně v popisu činnosti uvádíme, že cílem je rozvířit debatu o architektuře. Spolek má svůj význam uvnitř školy, je oporou pro studenty a zároveň mluvčím názorů těch studentů. Pro mě v prváku, který mám teď za sebou, byl důležitý v okamžiku, kdy jsem měla nějaký sebemenší problém nebo dotaz, takže jsem mohla za spolkem, protože to jsou vlastně kamarádi – studenti a mohou mi pomoci.

Na jakou část aktivit byste jako nová náčelnice chtěla navázat především?

Václava mám moc ráda, je to můj kamarád [Holuša – předchozí náčelník – pozn. red.]. Myslím si, že spolek vedl moc dobře. A chtěla bych navázat ve vedení SPA v podstatě na všechno. Základ máme dobrý a ten budeme leda vylepšovat nebo spíš rozšiřovat.

O které aktivity se budete opírat především? Lze předpokládat, že hlavně o Dušana…

Určitě. Ten je nejvíc vidět, to je obrovská věc pro lidi. Je to akce, která nás nejvíc zviditelňuje, hlavně i mimo fakultu. Ale vedle Dušana jsou také menší akce, které jsou vidět spíš mezi studenty uvnitř školy, a to například ateliérový týden. Ale třeba i studentské čtvrtky, čili menší akce, které jako by neměly moc velkou slávu, pro lidi jsou ovšem podstatné, protože už jsou zvyklí, že ve čtvrtek se jde k Jelenovi na pivo. Nic obrovského, ale podstatné, protože si to lidi užívají…

Můžete pro lepší představu popsat, jak čtvrteční program vypadá?

Skoro každý čtvrtek se vytáhne sud a od šesti nebo od sedmi se čepuje pivo. A když není vedlejší program, lidi mohou aspoň vylézt z aťáků a dojít si dolů pro pivo, což jim může zpříjemnit práci. Zároveň k tomu bývá někdy program, třeba před Beánií byl program spojený s tématem Hoří, má panenko. Někdy pořadáme diskuse nebo jsme měli swap, což je výměna oblečení. Čili vlastně ekologický program. Nově máme jednou za čas deskovky. A mně přijde super, že lidi si donesou deskovky, třeba Prší nebo i hry, o kterých jsem v životě neslyšela, a hrají spolu. A to komunitu studentů spojí. Ať už je to pivo nebo nealko, a i když není program, vždycky tam najdete skupinky, které si spolu povídají.

Ještě k Hoří, má panenko… Viděla jste ten film?

Viděla.

Lze předpokládat, že poprvé…

Jojo. V životě jsem o tom filmu neslyšela… Přitom mám ráda starší filmy, třeba Na samotě u lesa. A film mi přišel vtipně autentický. Ale ani někteří studenti, kteří dorazili na Beánii, tenhle film neznali, a tak přišli oblečeni v hasičském. A s reflexními kšandami…

Ateliérový týden

Vraťme se ještě k ateliérovému týdnu, jak jste se o něm zmínila. V současnosti je to fakultní téma…

Řeší se, že lidi nespí a že náš týden podporuje toxicitu našeho zaměstnání, kdy se pracuje přes noc. Jenže my to bereme tak, že dáváme prostor těm, kteří nestíhají a můžou pracovat ve škole po boku svých kamarádů… Podle mě je určitě důležité pracovat v kolektivu a ne sám, prostě máte okamžitou zpětnou vazbu, když potřebuji nebo když potřebujete poradit… Takže je to možnost a není to povinnost.

Čili dokončit práci v týdnu, kdy se odevzdává…

Ano, a hodně lidí si myslí, že tím, že chceme, aby byla škola otevřená, je nutíme, aby pracovali prostě poslední týden nocovky. Ale my chceme, aby lidi pracovali normálně stejně jako přes semestr a měli to na konci pohodové… Samozřejmě jsou ovšem tací, který to nezvládají, já mezi ně patřím taky. Nekonečně rýsuju pozemní stavitelství a ateliéry fakticky dodělávám poslední týden, takže je pro mě super, že je tady možnost…, kdy je škola otevřená nonstop.

Takže se ve škole spí?

Jsou tací, já jsem to taky párkrát zkusila, v ateliéru máme gauč, a přinesla jsem si spacák. A když člověk bydlí třeba někde na Jižáku, prostě ušetří dvě hodiny času, které jsou při klikání výkresů na poslední chvíli docela esenciální. Ale je pravda, že moc lidí tu nespí. Jen zlomek. Ale hodí se to, hlavně třeba těm, kteří bydlí pořád u rodičů a třeba s dvěma bratry v pokoji, nebo na koleji na Strahově jsou dva lidi na pěti metrech čtverečních. A bylo by super, kdyby byla otevřena dvacet čtyři sedm celý rok. Kolikrát jsem tady zůstávala do dvanácti a pak jsem musela jet domů a pokračovat tam, protože škola zavřela.

Čili se to zdá poměrně jasné…

Složitost nastává, když toho využívají vedoucí ateliérů a konzultují třeba do dvou do rána, což už je špatně, protože se z toho potom stává povinnost tu být. S tím se snažíme nějak bojovat, ale je to běh na dlouhou trať.

Když téma shrneme: existence týdne je domluvená s vedením školy a s podporou vašeho spolku. Ale – existují nějaké věcné námitky? A odkud přicházejí?

Od vedení školy vyloženě nějaký aktivní odpor není… Ale je od některých studentů. Neklikej a spi bojují proti tomu nespaní kvůli dokončování projektů. Je to něco jako hlas lidu. Jako že se všeobecně vlastně ví, že to lidem vadí. Ale když jsem se já osobně pak bavila s kamarády o zrušení nonstopu, dostkrát zaznělo, že jsme za to vlastně rádi. Že to sice neděláme rádi, ale že to potřebujeme. A že problém leží úplně jinde. Ne v existenci toho týdne. Kdyby se zrušil, jako se stalo na stavárně, lidi by stejně nespali, protože by klikali a nespali doma… Ale je asi v toxicitě zaměstnání, kdy architekt pracuje přesčas a do noci, aby se to stíhalo.

Co si myslíte o diskusi na téma týden v Akademickém senátu?

Myslím, že v senátu se to probíralo hlavně i nedávno při příležitosti ukončení a vyhodnocování dotazníku Neklikej a spi. Minimálně ze zápisu mi ta diskuse přišla velmi konstruktivní a přínosná. Působilo to na mě, jako že senát má v plánu toto téma dál řešit a činit další kroky. Co se týče Neklikej a spi mi přijde, že s nimi se to téma zvedlo a začalo se hodně aktivně řešit skoro všude. Samozřejmě to nemůžu porovnat s předchozími lety, když já jsem na fakultě teprve rok. Každopádně jejich dotazník vyplnilo nečekané množství lidí, takže se potvrdilo, že ty problémy nemá jen malá část studujících nebo i pedagogů, ale dokonce většina.

A jaký měla tato akce výsledek?

Jednak se zrušil v letním semestru ateliérový týden na stavárně [akce Neklikej vznikla mezi studenty obou fakult – pozn. red.]. Byla taky debata s ombudsmankou a s panem děkanem, takže nějaký dopad to mělo. Hlavně taky nesmíme zapomenout na kampaň za férovou FA, za kterou jsem já nesmírně vděčná.

Mám na mysli reálný dopad… Říká se, že studenti jsou přetěžování. Mělo by se, nebo už se ubralo něco z výuky? Nebo se škola má více otevřít…

Takhle fatální to asi není. Ale určitě se o to usiluje. Ideální řešení samozřejmě neznám. Ale minimálně v prváku je těch předmětů skutečně moc a časově jsou v podstatě nestihnutelné – tak aby měl člověk i nějaký osobní život… Nevím, jestli řešení by bylo třeba protáhnout bakalářská studia na čtyři roky… Ale to je asi nereálné. Ostatně já jsem člověk, který je schopný se zničit, aby to měl hotové. Spíš něco ubrat z předmětů nebo otevřít školu přes celý rok, kdyby měl každý možnost sem jít pracovat, kdy chce, třeba brzy ráno před ateliérem atd.

Říkáte nestíhatelné. Co si má čtenář pod tímto slovem představit?

Vidím se, jak jdu na přednášky, pak cvičení atd. A pak jdu domů a tam rýsují výkresy, přitom člověk musí nejdřív zjistit, co přesně má narýsovat. Potom jak to má narýsovat. A pak to rýsuje a někdy několikrát… Jeden výkres zabere prostě celý den, přičemž ty výkresy máte mít během dvou týdnů dokonce tři, to máte víkend plus pátek… Návštěva rodiny doma prostě neexistuje… A do toho musíte skicovat ateliér, takže kdy? Zbyde noc před ateliérem.

Mluví se o přesčasech a o toxicitě. Vůbec tu ovšem nepadla zmínka o podstatě specifičnosti oboru. Totiž o jeho umělecké povaze. Architektura nemá pro architekta žádné padla… Jak to vidíte?

Je to blbé v tom, že člověk to musí dělat, aby se uživil.

Jak to: musí? Nemusí. Může odejít z profese nebo jít dělat na úřad. A pak může skončit doopravdy v pět odpoledne. Ale jinak – architekt nikdy neví, kdy ho napadne řešení…

Mám mamku architektku, takže to vidím doma, když jdu ve tři ráno na záchod a vidím, že pořád maká. Ale to je právě problém. Je to jistě i profesí, kde už je tahle realita, jak o ní mluvíte, všeobecně zažitá. A pak si třeba vedoucí ateliéru řekne: jo, já sám to mám taky tak, a je to vlastně normální… Potom je ovšem těžké s tím nějak ve škole pohnout. Je rozdíl, kdy to chcete dělat, a kdy to chcete dělat, protože nestíháte. A tak se ve mně pořád přou dvě strany. Ale co mi přijde smutné, že nejdůležitější ze studia by měly být ateliéry. Tam se člověk vyjadřuje kreativně. A tam také nejvíc roste. Ale na ateliéry paradoxně zbývá nejméně času… Důležité je tedy najít asi hranici. Hranici, kdy už je to nezdravé.

Z všednodenního života spolku

Jak komunikuje SPA s vedením školy?

Naší spojkou je Václav Holuša, který je i členem Akademického senátu. Jinak si myslím, že s vedením školy není žádný problém. Když potřebují s něčím pomoci, zeptají se. Vnímám to jako souznění.

A jak se senátem?

Tím, že je Václav senátorem, funguje spojení bezvadně.

Kolik vás ve spolku vlastně je?

Bylo nás čtrnáct. V tomto okamžiku tuším třináct. Určitě je super, když k nám přicházejí noví lidé, otevírají nové perspektivy. Ale třeba kancl máme velký akorát na naše množství, není to tak, jako bychom někoho hledali kvůli kapacitě, ale samozřejmě uvítáme, když k nám přijdou zájemci. Kdyby nás ale bylo třeba padesát, asi bychom ztratili rodinnou atmosféru.

Architekt Josef Smutný se nechá ptát, co podle vás spolek drží při životě, že už existuje 30 let…

Základem je určitě kamarádství. Prostě když jedeme třeba na výjezdní zasedání kvůli volbám, je to sice oficiální, ale zároveň si jedeme popovídat s kamarády – zkrátka jsme docela velká rodina. A pak nás motivuje snaha vylepšovat věci, které nám na škole úplně nesedí… A nakonec je to i fakt, že jsme tam všichni s podobnými názory a co máme stejný cíl v životě.

A co to je za cíl?

Ta funkce spolku je zaměřená hlavně na fakultu samozřejmě, ale určitě i mimo. Minimálně kvůli Dušanovi si myslím, že nás všeobecně mimo školu znají jako spolek, který může sloužit jako hlas mladých lidí a studentů architektury.

Mluvíte ve spolku i o architektuře?

Zmínila jsem se o čtvrtku, ale také když jsou nějaké prohlídky nebo něco podobného, kde se můžeme dozvědět něco nového. Tyhle události sdílíme. Všechno je dost spojené i s Instagramem… Prostě se snažíme i na sociálních sítích šířit povědomí o architektuře…

Nelze nepřipomenout, že vašimi dávnými předchůdci ve studentském spolku byli také studenti Janák nebo Kotěra ještě za c. k. mocnářství…

To jsem zjistila nedávno, že vlastně spolek existoval ještě před válkami, a příjemně mě to překvapilo. Mluvili jsme o tom s Václavem a dalšími a došli jsme k tomu, že spolek byl asi víc profesní, přitom Janákovi bylo kolem dvaceti, když spolek zakládal… Určitě je pro pověst spolku důležité, že s námi souvisejí taková jména, jako Engel nebo Kotěra… Dnes je spolek přátelštější, nevím sice, co se dělo v roce 1904, ale přijde mi, že teď za námi může přijít každý student a říct, co ho zajímá.

Závěrem: V poslední době se docela masivně veřejné diskutuje o otevřeném dopisu prof. Černického z Umprumky. Lze předpokládat, že i vy jste jej zaznamenala…

Často s kamarády diskutujeme o podobných tématech, spojených s korektností. Že v současné době jsou někteří lidi tak korektní nebo hyperkorektní, že člověk nemůže nic říct, aby se někoho nedotkl. Dokonce ho to svazuje tak moc, že se bojí vést diskusi s vlastními studenty, jak popisuje Černický. Tím hůř, že jde o oblast volného umění, kde mentální nebo psychické nastavení a dynamika jsou esenciální. A ukazuje se, že někdy vzývaná korektnost může být svým způsobem až útočná… Ten otevřený dopis pro mě představuje docela smutnou událost. Když nakonec učitel odchází ze školy nebo konkrétně z ateliéru, který představuje nebo má představovat přátelské prostředí, kde je vyučující vlastně kolega, který se snaží kolegům něco předat, a oni na něj útočí, protože popsal Venuši, že ji poznají, protože má největší prsa…

Rozhovor vedl Jiří Horský, vyšel v Alfě 4/23.