Ohlížení na úsvitu příštího století

I. 1918

Alfa: Dovolte začít u děkana – jak se díváte na jubileum založení Československa
optikou vašeho češství?

Ladislav Lábus: Nevím, jestli má začínat právě Čech – mimochodem se cítím stále ještě Čechoslovákem, čímž nechci vracet dějiny… Ale nemohu nepřipomenout, že tři čtvrtiny tohoto století probíhaly ve společném státě. A že na architektuře i výuce architektury to bylo velice znát, protože zvlášť za první republiky se vše velice prolínalo. Vždyť čeští architekti pomáhali budovat vysoké školství na Slovensku a působila tam řada významných českých architektů. Ostatně se tak dělo i po válce, a to z důvodů politických, byl tam mírnější dohled než v Praze. Ale nešlo jen o architekty, připomeňme, že v Bratislavě například působil i dirigent Talich… Propojení s bratislavskou fakultou samozřejmě trvá dodnes. Měli jsme a máme velice dobré vztahy, jezdíme do Bratislavy na obhajoby státnic a diplomních prací… Pokud jde o Moravu, je svébytnou oblastí stavební kultury Česka. Osobně tu vnímám dvě větve – brněnskou, která je v něčem podobnější Praze, a větev moravsko-slezskou, která je reprezentovaná spíš blízkostí Vratislavi, hnízda funkcionalistické organické tvorby.

Matúš Dulla: Ze slovenského pohledu – shodou okolností právě píšu knihu Čeští architekti na Slovensku. To spojení Čechů a Slováků je velice hluboké a dávné. Mimochodem dnes jsem si uvědomil, že jsem měl alespoň dva spolužáky, kteří byli potomky pobělohorských exulantů. Jeden se jmenoval Dolejší a jeden Černý. Pravda je, že spojení Čechů a Slováků bylo podle mě velice harmonické – a zůstalo! I když na dlouho ochladlo, když Štúr kodifikoval slovenštinu a odklonil se od češtiny. Však mu to Havlíček nedaroval. Někdy se mi však zdá, jako bychom naše vztahy víc oslavovali a úplně zapomínali na stinné stránky. O to krásnější je, že ten vztah je dnes tak silný. Do architektury se však ty národní zájmy a křivdy nepromítaly… Uherské secesní dědictví přelomu století bereme dnes již s tolerantním nadhledem. Uznáváme, že kus práce v architektuře vykonali příslušníci jiných než československých etnik: Němci, Židé, Maďaři. To vše bylo v Čechách velmi intenzivně smíšené a na Slovensku rovněž… Na to někdy trochu zapomínáme. Ale je krásné, že si notujeme a žádné rozdělení státu na tom nic nezměnilo.

Vladimír Šlapeta: Mně se o Moravě těžko mluví, jsa zplozen na Slovensku! Konkrétně na Skalnatém plese v hotelu Encián od Dušana Jurkoviče (smích). Ale narodil jsem se na Moravě v domě, kde mimochodem interiéry zařizoval Josef Hoffman z Vídně – konkrétně v Olomouci ve vile Primavesi. Pravda ovšem je, že již padesát tři let žiji – s nepatrnými přestávkami – v Praze… Nicméně když mluvím o republice třeba v zahraničí, vždy nejdříve ukážu mapu Československa, tu dlouhou rybu s hlavou na západě a ocasem na východě: Čech y, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. Masarykovou ideou vzniku byla snaha propojit východní slovanskou kulturu s kulturou západoevropskou. Jeho stát byl vlastně nadnárodní. Dnes už bohužel obsah nemáme, což je chyba, vždyť obsah je podstatou těla… Ale když už jsem se dotkl Podkarpatské Rusi, připomenu malý detail: nemohu se nezmínit o jménu Simon Wiesenthal, který se zde narodil (v Buczaczi, v rakouské Haliči – pozn. red.). Studoval architekturu – konkrétně Školu arc hitektury České techniky dva roky a – což jsem ale dlouho nevěděl –dostudoval ve Lvově a tuším, že v roce 2003 obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy. Byl jsem tehdy členem delegace ČVUT, a když jsem mu během gratulace řekl, že+ působím na Fakultě architektury, byl tak nadšen, že se hned druhý den objevil v mé kanceláři – a asi hodinu jsme spolu diskutovali. Dozvěděl jsem se, že rok a půl pracoval u českých architektů v Praze… Nejvýznamnější pronásledovatel nacistických zločinců po válce je spíš postavou politickou, ale určitě souvisí s tou dlouhou rybou. Ale abych se vrátil k národnostní a kulturní pestrosti tehdejší republiky: mj. znamenala, že každý, kdo měl maturitu, mluvil německy. Takže automaticky byla celá tehdejší inteligence dvoujazyčná. To je něco, co jsme po válce ztratili. Bohužel tím, že jsme se zbavili menšin, tedy lépe řečeno byli jsme jich zbaveni, například židovské menšiny, – pak došlo k vyhnání Němců a nakonec i rozdělení Československa, přišli jsme o tuto kulturní vrstvu. A to vedlo podle mého soudu k určité xenofobii, což teď vidíme v celé Evropě jako jistý fenomén, který ovlivňuje i tzv. velkou politiku. Idea ale byla úžasná: ta pestrost a mnohovrstevnatost společnosti a také vysoká vzdělanost, která se podědila z Rakousko-Uherska. Kvalita rakousko-uherského školství byla známá, a proto tady také mohly vyrůst takové osobnosti, jako třeba psychoanalytik Freud nebo filozof Steiner a skladatel Schöenberg, tedy celá vídeňská škola. A vůbec celá tehdejší inteligence byla postavena na základě vynikajícího školství, které pokračovalo i v první republice. Mimochodem můj otec když jen ukázal na akademii ve Vratislavi své kresby z brněnské průmyslovky, Scharoun ho automaticky přijal a navíc ho angažoval dokonce ke spolupráci ve své berlínské kanceláři, což byla ta nejlepší škola…

L. Lábus: Když se na vše díváme dnešníma očima, vidíme vlastně jeden z prvních evropských multikulti projektů, který spojoval různorodou kulturní krajinu v centrální Evropě. Ten projekt se bohužel postupně ořezával a nakonec jsme se po válce odstřihli vedle Němců i od Rusínů či části Maďarů a pak jsme se svobodně rozhodli rozdělit se na dva národní státy… Naštěstí to funguje a možná lépe, než kdybychom se nerozdělili. Byly v tom kořeny toho, co se dnes na úrovni celé Evropy a vlastně celého světa sleduje. A když už jsme u stoletého výročí, nemůžeme zapomenout na Masaryka, který viděl, že – jak připomíná Vladimír – jsme spojnicí mezi ruským a německým vlivem a že ta ryba je vlastně most. Proto si myslím, že to je další důvod, proč by se Libeňský most, který byl otevřen na desáté výročí založení státu, neměl bourat. Gigantičnost té východozápadní magistrály, plánované dopravní radiální osy Prahy a faktu, jak byla velkoryse zregulovaná, třeba dimenzí Dělnické ulice, to vše s sebou nese i otisk tehdejšího vnímání důležitosti propsání východozápadní osy země do uliční sítě v Praze. Na to bohužel zapomínáme a ulpíváme jen na stavební podstatě. Musíme upozorňovat na význam velkorysosti založení této osy – na tehdejší dobu předimenzované, který jsme dodnes nedokázali naplnit. Naopak jej maříme – Praha 8 udělala v ústí trasy mostu na pravém břehu pěší zónu atd.

M. Dulla: Vážení internacionalisti – teď z druhé strany: Jmenuji se Matúš Dulla. A Matúš Dula byl předseda Slovenské národní rady, který 30. října 1918 v Martině podepsal, že se Slovensko spojuje s Českem. Mimochodem odpoledne se dozvěděl od Hodži, který přijel z Vídně, že v Praze to už dva dny předtím dohodli s Vavro Šrobárem… A podle Matúše mi otec dal i křestní jméno, byl to můj prastrýc. Takže není divu, že mé největší rozčarování nastalo rozdělením státu v roce 1993. Na druhé straně je otázka, zda to není osud těchto zemí, které musejí najít uspokojení ve svém národním řekněme egoismu. Evropa je ovšem tak rozdrobená, že je fakticky odsouzená ke spolupráci. Vždyť státy typu Kosovo nemohou existovat izolovaně. A Evropská unie? Jenom za pár let od rozdělení se Česko a Slovensko zase ocitly v jednom řekněme společném evropském státě! A přitom jsme hluboce pochybovali, že to bude fungovat. Podle mě to vše skrývá smysl – toto současné oddělování – řekl bych řekněme pseudonárodní – a zas postupné spojování. O architekturu se nemusíme strachovat: ta je nadnárodní, není vázaná na jazyk. Pro ni není železná opona neprostupná – vždyť všichni naši architekti se nacházeli v hlavním proudu evropsko-atlantického kulturního okruhu. Dokonce i sorela historizovala podle evropských renesančních předloh.

V. Šlapeta: Ještě drobnost k Vavro Šrobárovi – představoval prvního ministra pro správu Slovenska, ale také později ministra zdravotnictví a školství a ještě později pro nás hlavně ředitele lázní v Trenčianských Teplicích, který se zasadil, aby tu Fuchs postavil Zelenou žábu. Byl součástí velice vzdělané slovenské úzké skupiny inteligence, k níž patřil například i Hodža, první slovenský předseda prvorepublikové vlády, který mluvil plynně šesti jazyky...

II. MILNÍKY

Jak byste charakterizovali a časově vymezili významné události – určité švy v tkáni vývoje – od roku 1918 dodnes?

M. Dulla: Dovolte ze slovenského pohledu – v meziválečném období byl podle mě výrazným mezníkem rok 1930; tehdy se i díky českým architektům, kteří sem přišli, objevil na Slovensku moderní funkcionalismus. A pak tu byl významný mezník, který spadá paradoxně právě do stalinistického období – tehdy vznikla v Bratislavě Fakulta architektúry a pozemného stavitelstva. Po dlouhém zápase o slovenskou techniku, která byla Slovensku odpírána v meziválečném období. A je tu také rok 1938. Rozpad státu, v protektorátu se přestalo stavět. Praha se stala německým městem, zavřené české vysoké školy a Heydrich začal vraždit údajně už jedenáct hodin po svém příchodu. Plus 70 tisíc Židů, mezi nimi hojně architektů, v Auschwitzu… Na to někdy zapomínáme, když kritizujeme komunisty, kteří si původně mysleli – a mezi nimi mnozí architekti – že tu vytvoří ráj na zemi. A po roce 1948 s ním začali… Pro takříkajíc autenticky slovenskou architekturu byl potom nesmírně důležitý nástup nové generace architektů odchovaných touto školou, který šťastně padl do liberálnějších šedesátých let. A samozřejmě je klíčovým mezníkem rok 1989.

L. Lábus: Ve svém dělení bych rád propojil oblast společenskou s odbornou i s výukou oboru, v těchto souvislostech zde vidím tři milníky. Zaprvé vznik republiky v roce 1918, dále rok 1948 a jako třetí rok 1989. Z hlediska vývoje společnosti, výkonu povolání i ve vysokoškolském prostředí jde o klíčové momenty. Víme, že trvalo dva roky, než se v roce 1920 podařilo ČVUT zkonsolidovat a transformovat do dnešní podoby. Včetně toho, že tehdy dostalo dodnes platný název České vysoké učení technické. Fakulty se tehdy na ČVUT nazývaly vysoké školy, předchůdce naší Fakulty architektury byla Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství, až v roce 1950 ČVUT přešlo na fakultní systém. A v roce 1960 byla Fakulta architektury a pozemního stavitelství, nazývaná zkratkou FAPS, začleněná do Stavební fakulty… Z hlediska svobody prostředí vysokých škol i výkonu povolání architektů a stavitelů byla první perioda sice velice intenzivní, ale vlastně krátká, trvala jen do roku 1948, navíc s šestiletou pauzou uzavření českých vysokých škol za německé okupace. Druhá perioda, projevující se naopak nesvobodou akademického i profesního prostředí za totalitního režimu, byla bohužel delší a trvala až do roku 1989; tehdy byly zrušeny prvky, zajištující akademickou svobodu, vysoké školy byly centrálně řízené, nesmělo se svobodně projektovat ani svobodně stavět. A poslední, třetí období představuje novodobý vývoj po roce 1989, kdy už třicet let zažíváme akademické svobody i svobodný výkon profese ve svobodné společnosti…

V. Šlapeta: Pokud jde o školství – při detailnějším pohledu – lze za důležité období považovat vedle samotného roku 1918 kvas let 1919–1923. Do školy byl tehdy povolán jako nejvlivnější profesor Antonín Engel, od kterého se očekávalo, že bude oním moderním tvůrcem. Protože tíhl k francouzskému klasicismu, byl později vnímán spíše jako konzervativní. Ale už se tehdy také začal formovat důležitý tým mladších. Úplně zapomenuté jméno je Antonín Mendl, mimochodem Moravan od Kyjova, hlavní propagátor moderny a učitel Voženílka, Kovaříka nebo také Štursy. Přitom nemá mnoho staveb – Výzkumný ústav na Ořechovce, sokolovna v Poličce, činžovní dům v Kroměříži, vila v Podolí, něco na Slovensku… A ještě: v třicátých letech se začala vyvíjet kolem Aloise Mikuškovice specifická větev výuky urbanismu. A z této větve také vyrostl Jindřich Krise, což byl vynikající profesor naší generace. A dalším významným milníkem byl podle mne rok 1945, kdy školu obsadili mladší pedagogové. Profesorem se stal Otakar Štěpánek s praxí v USA u Alberta Kahna čili u velké průmyslové firmy, která získala zakázky fabrik také v Sovětském svazu, ale i u velkých firem jako General Motors nebo Fordovy továrny. Pak přišli s velkou prestiží Kittrich a hlavně Čermák, který těsně před válkou vyhrál s Gustavem Paulem poslední kolo soutěže na Motolskou nemocnici… Mimochodem logicky se pak stal Čermák profesorem zdravotnických staveb. A pak se v roce 1945 zjevila naprosto nová figura, kterou byl na zemědělských stavbách Stanislav Šnajdr, dnes zapomenutý, protože nemá realizace… Ale všichni k němu vzhlíželi. Byla to jedna z nejbohémštějších postav, trochu svým elegantním vzezřením připomínal Kamila Roškota.

M. Dulla: Ještě bych připomněl začátky republiky na Slovensku. Tady se bojovalo ještě do roku 1919 – než se nový systém dostal i do architektury. Částí architektonické produkce byl například v polovině dvacátých let rondokubismus, který dorazil z Čech. Ale ucelená změna proběhla až koncem dvacátých let. Podobně padesátá léta, tyto časy stalinismu, paradoxně byly velmi významnou změnou. Jiný, dá se říct nadčasový problém představovala dlouhá setrvačnost levicového přesvědčení meziválečné avantgardy o masové produkci v architektuře. Prefabrikace, která z ní vzešla, setrvala ve svých primitivních formách až do osmdesátých let. Mimochodem stavby, které vznikaly v legendárních šedesátých letech, se dočkaly dokončení ještě v letech sedmdesátých ba i osmdesátých – například budova Slovenského rozhlasu se finalizovala až v roce 1984. Takže tvůrčí stopy oněch šedesátých let se daly vysledovat v realizovaných dílech ještě desetiletí poté. A pak tu byla zmíněná léta devadesátá, která představovala onu zásadní změnu.

Jak byste porovnali proměny školy v přelomových letech 1918 a 1989?

L. Lábus: Byla to asi kombinace radikálnosti s nezbytnou kontinuitou, která je vlastní transformaci velkých institucí, jako je naše FA, největší fakulta architektury u nás. Osobně mohu hodnotit jen rok 1989, ale v roce 1919 to zřejmě bylo obdobné. Vladimír Šlapeta (druhý polistopadový děkan –pozn. redakce) například, přistoupil k reformě školy velice radikálně…

V. Šlapeta: Svízel byla v tom, že vedle nezbytného radikalismu jsem současně musel sledovat určitou provázanost, aby kurzy udržely jistou kontinuitu. Ostatně ne vždy se dařilo nalézt toho správného nového pedagoga. Mou hlavní snahou bylo přivést na fakultu tvůrčí architekty: ty, kteří opravdu navrhovali a stavěli domy. Což byl těžký svár, protože pedagogové zevnitř školy se bránili. Vzpomínám si na ty nekonečné debaty  v senátu… Nakonec se transformace snad zdařila a za důležité v reformě považuji také skutečnost, že se obnovily totálně zpřetrhané vztahy se zahraničím…

L. Lábus: Nebylo obtížné najít nové vedoucí ateliérů mezi výraznými osobnostmi s praxí – ve srovnání s hledáním pedagogů teoretických předmětů. V této souvislosti se Vladimír rozhodl pro jednu velice důležitou věc: nejenom že pozval vedoucí ateliérů z praxe i ze zahraničí, ale dal jim důvěru, aby mohli vést nejen ateliér, ale i ústav. Tenhle krok neudělali v Brně – tam, kdo vedl svůj privátní ateliér, nemohl vést ústav… A asi ani v Bratislavě. A proto byla také transformace Fakulty architektury v Praze razantnější a v dlouhodobé perspektivě průkaznější, i když samozřejmě v některých oblastech také problémová…

III. ZADÁNÍ

Lze charakterizovat jednotlivé diskutované úseky století také typy zadání?

M. Dulla: Bude to asi trochu zjednodušené, ale na Slovensku se zpočátku jedním z klíčových úkolů stala výstavba nových moderních sanatorií, zejména na léčení tuberkulózy. To byl státní program – a Slovensko se svými horami představovalo v tomto směru významnou kvalitu. Projektovali tu Engel i Krejcar, do Tater i do Trenčianských Teplic. Byly to často nadměrně velké kolosy, například sanatorium TBC ve Vyšných Hágách od Libry a Kahna. To bylo mezi válkami. Postupně začaly vznikat národní reprezentační stavby, jejichž výstavba pokračovala po vzniku federace a završuje se v posledních letech minulého století. Vznikla budova rozhlasu, televize, národní archiv, národní banka. A v našem století se potom dokončilo Slovenské národní divadlo, které se začalo stavět v osmdesátých letech. No a pro architekty byl a zůstal navýsost atraktivní úkol: postavit vilu pro zámožného klienta. V čase socialismu bylo něco takového nepřípustné, a tak se do toho architekti vrhli s plnou vervou po listopadu. Nemohu však dnes v mnoha těchto stavbách nevidět určitý manýrismus.

V. Šlapeta: Když debatujeme o architektonických úkolech na úsvitu ČSR v první polovině dvacátých let, pozorujeme politický tlak na stavbu zahradních měst. A vůbec – na nové formování urbanismu. Uveďme například Hradec Králové. Vedle zahradních měst se dalším námětem staly také čtvrtě pro úřednictvo: v Praze Ořechovka, v Brně – Masarykova čtvrť, v O stravě, Opavě, Olomouci, ale i v Košicích nebo v Žilině čtvrtě s rodinnými domky nebo dvojdomy pro střední třídu; což je důležité i proto, že ta totiž držela nový stát. Investice do bydlení byly podporovány také státními daňovými úlevami, například do 40 m2 nebo do 80 m2… Šlo o oblast, která mimochodem byla iniciována předválečnou Společností pro zahradní města. Pro zajímavost knížka „Zahradní města budoucnosti“ vyšla v roce 1924 i v českém jazyce. A čeští architekti navštívili osobně autora Ebenezera Howarda, který napsal pro české vydání dokonce předmluvu. Státní subvence umožnily budovat i bydlení pro chudé – připomeňme Holešovice, Pankrác, Libeň apod. Další oblastí byla stavba škol. Leží před námi krásné příklady – v Praze Francouzské školy a Benešovo gymnázium; ve Volyni staví Fiala s Wallenfelsem průmyslovku, kterou mimochodem absolvoval náš Antonín Pokorný… Ale školy se stavěly také v Brně, v Bratislavě a po celé republice. A třetí oblastí bylo zdravotnictví. Tím se zabývaly vedle státu i pojišťovny. Moravská zemská životní pojišťovna financovala sanatorium Morava, Ústřední sociální pojišťovna sponzorovala Vyšné Hágy atd. Šlo o strategický záměr: jednak se tím podporovalo Slovensko a pak tu byla atraktivita Tater… A když už jsem se zmínil o Slovensku, velkým úkolem byla celá infrastruktura. Vždyť tehdejší Slovensko nemělo téměř železnici atd. A pak tu byly bohaté banky a spořitelny, například ve Vsetíně staví Hilgert a Tenzer, nebo řada spořitelen, které projektují Stalmach a Svoboda, nejkrásnější byl po mém soudu palác Atlas na rohu Sokolovské v Karlíně. Jejich rukopis je skvěle čitelný ve spořitelně v Kolíně, krásnou spořitelnu najdete také v Říčanech.

A co počáteční symboly státnosti? Nepotřebovala nová republika i své nové znaky?

L. Lábus: Určitě tu byla nutnost postavit nové státní budovy, pro což se využilo v Praze nábřeží. Tím se vlastně pokračovalo v tom, co se začalo v druhé polovině 19. století, počínaje stavbou Národního divadla a nábřeží Starého Města po asanaci židovského ghetta. A nezapomeňme, že se zvětšilo měřítko. Podpořil bych slova Vladimíra o státní podpoře urbanismu. Ale vrátil bych se ještě k zmíněným mostům. Jejich výstavba byla také odrazem zvětšení měřítka metropole, a proto bylo nutno Velkou Prahu uvnitř intenzivněji propojovat. A také se změnil charakter a intenzita dopravy rozvojem automobilismu. A je třeba připomenout i snahu řešit sociální problémy, zejména v oblasti bydlení. V té době lze pozorovat zárodky nového fenoménu, snahy o řešení hromadné bytové výstavby. Zelená liška nebo Družstevní ochoz a těsně po válce Solidarita patří k prvním malým „sídlištním“ okrskům v Praze, pomineme-li dělnické kolonie. Hrdě se k těmto prvním intervencím jednotně řešených bytových staveb hlásíme, jelikož ještě nejsou poznamenány velkým měřítkem sídlišť stavěných od padesátých let rigidní technologií panelové výstavby a vůbec systémem poválečné bytové politiky. Za důležité považuji, že se po první a zejména po druhé světové válce o městě neuvažuje jen individuálně, ale s vědomím, že je potřeba postavit celou čtvrť nebo ulici… Přišla doba, kdy se navrhovaly a stavěly celé bloky nebo později i čtvrtě. A právě tam, kde se plánuje město celistvě a přitom jednotně od urbanistické struktury až po jednotlivé domy, začínají problémy s vytvářením čitelného obrazu města i vlastní identity domů; do té doby byl urbanismus založen hlavně na formování infrastruktury a veřejných prostorů, ostatní vznikalo individuálními počiny při realizaci jednotlivých domů. Díky malému měřítku i čitelné urbanistické struktuře zmíněných prvních příkladů hromadné výstavby bytů zde nevnímáme negativní projevy pozdější doby. A pokud jde o vzdělávání, téma stavby měst bylo vždy součástí výuky, ať už se nazývaly studijní programy – jako dnes – architektura a urbanismus nebo dříve architektura a stavba měst atp.; prostě výuka architektů u nás vždy sledovala i měřítko urbanismu a územního plánování. V ČSR, později v ČSSR nebo dnes v ČR jsme tradičně, z hlediska novodobé stoleté historie ČVUT možno říci vždy, sledovali model vzdělávání architektů, kteří ve své profesi ovládají rovnocenně i urbanistickou složku.

IV. TVAROSLOVÍ

Jak se nová éra odrážela v proměnách architektonických stylů?

M. Dulla: Chtěl jsem právě poznamenat, že začátky republiky se nesly ve znamení toho, co Marie Benešová pokřtila jako rondokubismus. Symbolizuje jej Gočárova Legiobanka: exprese, do které se architekt snaží vložit slovanský dávnověk, dokonce i barvy měly být slovanské… Leckdy pozorujeme barvy trikolory ČSR. Tento styl prosazovala skupina intelektuálů hlavně v Praze coby styl nového státu, na který se ptáte. Někdo používal pojem národní sloh, přesnější by bylo český národní sloh. Na Slovensko přicházel coby import spolu se školskými stavbami, což vidíme v řadě postavených škol à la Legiobanka. Tato éra vydržela do roku 1925, když v pozadí už přešlapoval dominující globální nebo dominující evropský funkcionalismus. To bylo na počátku republiky. A pro Slovensko byla velice důležitá generace prvních domácích architektů. Ferdinand Milučký, Ivan Matušík, to jsou jenom ti nejvýznamnější. První stavby navrhovali ještě v duchu sorely padesátých let, avšak krátce poté již v šedesátých letech vytvářeli smělé, autentické, jánošíkovsky odvážné stavby, jako například Slovenský rozhlas od Štefana Svetka a kolektivu, které byly obdivovány i v Česku. A pak tu byla devadesátá léta, která představovala onu zásadní změnu.

V. Šlapeta: Zlom nastal, když Krejcar přeložil Manifesty Le Corbusiera a uveřejnil je v almanachu „Život II“ v lednu 1923, vyšlo česky i francouzsky. A následující rok si mohli čeští architekti vyslechnout řadu přednášek holandských architektů: Berlageho, van Doesburga, J. J. P. Ouda. Holandsko bylo neutrální a stavělo se tam i během první světové války, takže celá Evropa se dívala do Nizozemí. Včetně Čechů, například Gočár tam vyjel i se svou školou, také Janák, který hned potom postavil skupinu domů s ateliéry na Ořechovce – s jasnou holandskou reflexí. Od ledna do prosince 1924–1925 tu proběhl přednáškový cyklus Corbusiera a Gropia, Ouda a Loose. V zásadě tu tedy sledujeme dva vlivy: Holandsko a Corbusiera, což se přetavilo do funkcionalistické moderny. A ještě malý doplněk k slovenské sorele. Ta byla po mém soudu velice kultivovaná. Asi díky úžasné osobnosti Belluše, který měl v sobě vrozený smysl pro klasiku. Skvělé spojení klasiky s modernou. V Čechách tohle uměl Roškot a v Brně trochu Wiesner anebo Víšek. Ale je to poměrně řídký zjev… Belluš byl nepochybně nejvýznamnější osobnost slovenského hnutí. I když ty sorelové věci začaly velice kultivovaně koncem čtyřicátých let a ukrývají v sobě určitou kulturu, která se klene nad tím krátkodobým módním trendem. Osobně právě v tomto spatřuji význam Belluše, stmelující osobnosti, která kolem sebe v bratislavské škole soustředila další tvůrce, jako byli Karfík, Piffl, Hannauer, Koula a Hruška.

L. Lábus: Pokud jde o výuku architektury na začátku republiky, došlo tehdy zřejmě k velké diferenci mezi sdílením avantgardních postojů studentů a konzervativním naladěním většiny pedagogů, kterou naše generace zažila v jiné podobě, na úrovni relací protikladných hodnot světa moderny a postmoderny v sedmdesátých letech. Mezi studenty se ve dvacátých letech rychle rozšířil názor na architekturu v rámci nového dominantního směru a projevu moderny – funkcionalismu, avantgardy atd. Jenže díky setrvačnosti instituce i pedagogů postupovaly tyto proměny na tak velké škole, jako bylo ČVUT, velice pozvolna. O tehdejší atmosféře na škole se můžeme dočíst v knize Karla Honzíka Ze života avantgardy, kde se dívá trochu skrz prsty na většinu svých pedagogů…

V. Šlapeta:… Zvlášť na technice. Jiné to bylo třeba na Umprumce, kde učili Janák a Novotný, a pochopitelně na AVU, kde učil Gočár. Tam šel přerod rychleji.

L. Lábus: Bylo to zřejmě stejné, jako jsme to zažili po roce 1989. Na AVU nebo na Umprumku přijde nový pedagog a celá škola se změní… Kdežto technika je kolos a trvá to několik let, než dostane výuka díky novým pedagogům novou podobu. Zpočátku se ještě po roce 1920 stále učilo navrhování staveb podle historických vzorů. V návrhových ateliérech se projektovaly budovy ve stylu gotickém nebo renesančním. Nové domy se navrhovaly na základě studia historických slohů… Zkrátka v roce 1920 již sice bylo ČVUT transformované názvem, strukturou, částečně i obsahem pro potřeby nové republiky, ale výuka si zpočátku v sobě pořád uchovávala učební metody jako za Rakousko-Uherska.

V. Šlapeta: Připomenu například Benšův projekt na divadlo v antickém stylu u Kříženeckého…

L. Lábus: Funkcionalismus posléze ovládl nejenom formu, ale i podstatu výuky: začala se učit typologie staveb dle jejich funkce, na které funkcionalisté v duchu Sempera založili principy tvorby moderní architektury. Studenti se postupně začali stále více zabývat typologií – stavby začali formovat dle jejich funkce, abstrahované do určitých typologických formulí a schémat, které měla forma reflektovat. Než se však do vlivných pozic dostali noví profesoři, kteří sdíleli názory architektonické avantgardy, trvalo to na ČVUT řádově deset let. Školu můžete přejmenovat a dát jí novou strukturu, ale myšlení a způsob práce jsou hodně závislé na personálním obsazení…

M. Dulla: Ladislav se zmiňuje o postmoderně. V osmdesátých letech existovalo napětí. A hlavně na pražské fakultě se dokonce za postmodernistické projekty vyhazovalo… Konzervativní proudy držely stranickou ideologickou linii. A proti tomu stál názor postmodernistický – to jsem osobně zažil, když jsem pořádal v Bratislavě výstavu mladých, kde bylo právě toto napětí cítit. Dokonce bylo zjevné, že i oni staří páni viděli, že něco není s architekturou v pořádku. Mladí měli svou představu, sice trochu divokou a historizující, ale přesvědčivou představu, jak problémy řešit. Před rokem 1989 byla tedy cítit určitá asynchronnost všeobecného názoru na architekturu a bylo zřejmé, jak jsou pedagogové konzervativní.

V. ÚNOR

V. Šlapeta: Děkanem na pražské fakultě se po únoru 1948 stal Kittrich. Modernista s velkým renomé, protože vyhrál za války řadu soutěží na krematoria a po válce získal doktorát za sálové stavby… Měl za sebou i Bílou labuť, a byl sice levicový, ale vyzařoval z něj velice noblesní až šlechtický habitus… Za jeho éry se na fakultě také etabloval Štursa. Jenže už v roce 1949 byl Kittrich vyměněn za Antonína Černého, který se přebarvil a z modernisty, který stavěl malé byty v Břevnově a pod vedením Kozáka taky kino Sevastopol, se najednou vyjevil stalinista. A také společně s Hlavsou a s Klenem vedli hlavní strašlivý útok proti Teigemu a Krejcarovi jako největším zrádcům naší architektury a proti Žákovi, kteří všichni sledovali ideu Le Corbusiera. Tento útok asi vedl i k předčasné Teigeho smrti.

L. Lábus: Děkan Černý myslím po roce 1948 založil na tehdejší Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství obor pozemní stavitelství. Nový režim tehdy hledal architekty zaměřené na realizaci staveb; do stavitelského prostředí potřeboval nasadit nové spolehlivé kádry s vysokoškolským vzděláním. Později se tento obor transformoval a v praxi formoval na pouze technickou stránku profese projektantů, kteří nakonec v projektových ústavech působili jako architekti. Když studujete ročníkové průvodce studiem, dnešní Bílé knihy z doby totality, zavane na vás děsivá atmosféra těch let, zvratu, odklonu od svobody.

V. Šlapeta: Ještě k situaci v Brně – dovolte připomenout úplné začátky – v roce 1945 se stal rektorem VUT poslední předválečný rektor Syřiště, který měl tu sílu a velkorysost, že povolal na školu Fuchse a Rozehnala. A dokonce později i Krejcara a byl tu také již z první republiky Kroha. Neuvěřitelná suita. Brno bylo velice malé, a proto tu panoval silný osobní vztah mezi žákem a učitelem. Zejména například Rozehnal, který stavěl nemocnice, jejichž koncepty vznikaly v letech 1938–1939, ale většinou se budovaly až po válce. Například dětská nemocnice se dokončila až v roce 1953, a tak se stal vynikajícím příkladem tvůrce, který ještě staví v duchuLe Corbusiera., a to v době vrcholící sorely a stalinské doktríny, což samozřejmě později vedlo k obrovské nenávisti těch nových, jako byl Meduna… Ti potom dostali po roce 1948 Fuchse, Rozehnala i Kopřivu ze školy a skončilo to uvězněním Rozehnala – na dva a půl roku na Pankráci v tzv. basoprojektu. A málo se ví, že podmíněný trest dostal i samotný Fuchs… Ve stejném procesu, což znamenalo, že byl ve svých aktivitách velice limitovaný. To vše školu těžce poznamenalo. Na brněnské fakultě hrál významnou roli i prof. Mencl jako stavař. Za pomoci svých společenských vazeb a také Bohuslava Fuchse se jim podařilo školu zachránit. Soudruh Meduna ji chtěl převést do Ostravy, aby se tak později stala součástí budování socialistického sídliště Poruba.

L. Lábus: Měla se dokonce stát oficiálně vojenskou školou… Ve stejné době byla ČVUT zbavena nejsilnějších fakult, které vadily tehdejšímu režimu, jako byla Vysoká škola obchodní nebo VŠ chemicko-technologická a VŠ zemědělská, později i lesnická, které byly vyčleněny, takže ČVUT bylo vlastně ořezané o podstatné součásti technického vzdělávání. A dodnes nám zejména oblast chemie velice schází – v portfoliu solidní technické univerzity by měla být obsažena.

V. Šlapeta: Až v roce 1965 se na Fakultě stavební podařilo separovat architekturu od stavařů. První dva roky se do té doby studovaly dohromady, kdy se učily mostní konstrukce a montované stavby, čili to byla masová výuka inženýrů pro prefabrikovanou výstavbu, ale bez oné kultury architektonického stavění.

L. Lábus: Nejlépe je vidět rozdíl mezi původním otevřeným systémem vedení fakulti celé univerzity a rigidním systémem za totalitního režimu, nebo současným režimem volby rektorů při vstupu do zázemí Betlémské kaple, kde jsou vystaveni všichni rektoři ČVUT. Od roku 1864, kdy byla na ČVUT zavedena organizační struktura odpovídající dnešní, až do roku 1950 byli rektoři voleni z profesorského sboru vždy jen na rok, často opakovaně –vlastně to byla služba univerzitě, což platilo i o děkanech. Až od roku 1950 byl nastolen systém státem dosazených a komunistickou stranou požehnaných rektorů či děkanů. O studijních plánech se tehdy rozhodovalo na partajních schůzích. A když vznikl nový studijní plán, například nové Fakulty architektury, byl navlas stejný v Praze, Brně i v Bratislavě… A teprve po deseti letech od vzniku nových fakult architektury v roce 1976 bylo připuštěno, že od 4. rosčníku si mohly fakulty zařadit některé povinně volitelné předměty podle vlastní úvahy. Prostě totální direktivní řízení, z ÚV KSČ přes vládu a přes svazy architektů, které to posvětily. A komunisti zavedli ještě něco dalšího, podle sovětského modelu se snažili oddělit vědu a výzkum od vysokých škol – kdo učil, nemohl projektovat, kdo projektoval, nemohl většinou učit, a kdo bádal, ale nebyl politicky zcela spolehlivý, toho poslali do Akademie věd… Takže rozdělili architekty na specialisty, co jenom učili, a na ty, co bádali nebo co projektovali. Do Akademie třeba pustili někoho politicky méně spolehlivého, ale tomu rozhodně nepovolili, aby předával ve výuce zkušenosti mladým lidem. Takže vysoké školy byly poznamenané tím, že až na výjimky učitelé byli mnohem více prokádrováni a selektováni než architekti v běžné praxi.

M. Dulla: Jen dodám, že úplně na začátku, tedy nahoře byli ti angažovaní architekti. Na Slovensku to ale bylo jinak, protože škola u nás vznikla v roce 1939. A tak fapska měla v padesátých letech ještě onu dynamiku nového. Nějaké studijní programy donesl Belluš, něco přinesl Karfík… Učili tu Hannauer, Hruška, Koula, ze Slováků například Kramár. Právě na něj dopadly stalinistické postihy – a pak byl vězněn deset let v basoprojektu. Zavřeli také prof. Piffla, který se věnoval památkám a dějinám, za to, že napsal cosi hanlivého o příjezdu Chruščova. Belluš měl veliké štěstí, že ho nevystěhovali z Bratislavy, přežil nový režim tím svým rozvážným způsobem. Pak si v šedesátých letech stěžoval na to, že ta škola začíná být nějak složitá. A že už neodpovídá jeho původním představám. To už měla fakulta za sebou svévoli různých studentokratických akcí. Ale jistě byla také složitější, a tak také byrokratičtější. To je zřejmě zákonité. Dnes máme také pocit, že nás válcuje byrokracie.

L. Lábus: Dlužno dodat – k systémovým rozdílům mezi Čechami, Moravou a Slovenskem, že na rozdíl od Česka nebyly slovenské školy za nacistické okupace zavřené. Naopak tam byla dokonce v roce 1939 založena nová Fakulta architektury a vůbec vysoké školství zde fungovalo a rozvíjelo se i během války – v samostatném Slovenském štátě…

V. Šlapeta: Nezapomeňme, že trochu omezeně, protože někteří slovenští kluci bojovali u Stalingradu nebo na Kavkaze… ve slovenských jednotkách…

L. Lábus: Ale byl to základní rozdíl: slovenské školy fungovaly na rozdíl od českých, které byly do konce války zavřené – kromě tří německých vysokých škol, včetně německé techniky v Praze. Připomínám, že za války fungoval z celé ČVUT jen Kloknerův ústav – Němci zřejmě potřebovali zkoušet kvalitu betonu právě v této době…

VI. 1956

Jak se v architektuře odrazila éra, které se někdy říká v literatuře tání? Po legendárním projevu sovětského prvního tajemníka ÚV KSSS Chruščova, kterým odsoudil dobu stalinismu jako tzv. kult osobnosti.

M. Dulla: Onen Chruščovův projev nebyl po mém soudu obsahovým důvodem pro změnu. S evropsko-atlantickým stylem měla československá architektonická obec vztah trvale… Proto architekti sorelu bleskově opustili. Kvůli podnětům typu Bruselský pavilon, do něhož se vložil stát: shrnuto – určitá poválečná uvolněnost, pozdní moderna a podpora státu. Na Slovensku navrhl Matušík například obchodní centrum Slimák, kruhový objekt ve tvaru spirály. Mimochodem Otka Nový jej kritizoval za formalismus… A projektoval Slimáka ještě dřív, než vznikl Bruselský pavilon, ten slavný symbol pozdní moderny.

L. Lábus: Dívám se na tehdejší situaci trochu z odstupu. Mimochodem dnes máme tolik svobody, že si ji ani nedokážeme vážit, a jako bychom k tomu neměli ani dostatečnou míru odpovědnosti. Takže z tohoto úhlu pohledu je dost obtížné tehdejší situaci popsat. Ale podle mě pro učitele i studenty to byla úžasná doba – plná naděje a očekávání. Nicméně nezapomeňme, že zároveň díky své velikosti i významu měla škola obrovskou setrvačnost…

V. Šlapeta: Příklad. Honzík vydal knihu Architektura všem, kde adoruje socialistický realismus, ale tenkrát byly velice dlouhé vydavatelské lhůty, takže kniha vyšla až těsně po onom Chruščovově projevu. Takže téma bylo tedy najednou pasé. Načež Honzík požádal o stipendium výtvarných umění, které dostal, a hned napsal novou knížku Determinanty architektonické formy, v níž se navrací ke své teorii životního slohu ze čtyřicátých let. Ale nesmíme zapomenout ani na hrozné prověrky, které proběhly v roce 1958… Vedly k tomu, že zavřeli Rozehnala, který šel prostě natvrdo do vězení… A málem zavřeli i Fragnera. Takže ta doba tání byla velice krátká a navíc v Polsku a Maďarsku to netálo dál; v Maďarsku také sovětskou intervencí, jak známo, a v Polsku to bylo podobné, a i tam přitáhli šrouby. Ale nezapomeňme, že tam měla přece jen velký vliv katolická církev, takže školy se těšily přece jen větší autonomii. Díky katolicismu a také díky určité aristokratické poloze polské inteligence. Tohle u nás nikdy nebylo. My jsme byli spíš ti proletáři. Proto se to potom snadněji glajchšaltuje.

Dovolte odbočku: co se kladlo prof. Rozehnalovi za vinu?

V. Šlapeta: Všichni projektovali – přes různé organizace. A to těm Medunům vadilo, že si vydělají nějaké peníze. Netýkalo se to jenom architektů, ale třeba také statiků. Takže velké potíže měl třeba Mencl a ještě jeden profesor v Brně, který pod vlivem tohoto tlaku nakonec spáchal kolem roku 1958 sebevraždu. Rozehnal dělal přestavbu chirurgických oddělení nemocnic. A oni prohlásili, že ty projekty nemají uměleckou hodnotu, a tudíž musí být placen, jako kdyby fakturoval výstavbu městských záchodků… Jenže Rozehnalovy operační sály uměleckou hodnotu měly. Ale rozhodlo, že Alexa u soudu řekl, že dílo uměleckou hodnotu skutečně nemá, a doslova, že by to dokázal každý stavitel z Řečkovic! Což pak znamenalo, že porota posoudila Rozehnalův projekt jako finančně nadhodnocený..

M. Dulla: I Juraj Tvarožek v Bratislavě byl takto souzen.

V. Šlapeta: Ti všichni i s Eugenem Kramárem byli vězněni na Pankráci v tzv. basoprojektu. A tam dělali i s Gočárovými žáky Tobkem a Šolcem různé projekty. Málo se ví, že například projektovali vládní rekreační středisko na Orlíku nebo drůbežárny v Xaverově nebo obchodní středisko v Hloubětíně, výzkumný ústav v Běchovicích…

VII. 1968

V. Šlapeta: Před „pražským jarem“ proběhly tehdy dva majálesy. V roce 1966 a 1967. V jednom byl zvolen králem majálesu básník Ginsberg a rok nato náš Franta Sedláček. Tehdy táhly velké studentské průvody Prahou, a podle mě šlo trochu o reakci na majálesy kolem roku 1960–1963. To se chodilo k Máchovi, některé průvody zastavila Veřejná bezpečnost a došlo k uvěznění některých osobností, několik studentů vyhodili ze školy, například herečku Helgu Čočkovou… A podobné to bylo v Brně. V druhé polovině šedesátých let se atmosféra trochu uvolňovala, a když byl zvolen králem Francek Sedláček, vypukla doslova euforie svobody. Malý příklad tehdejšího uvolnění, dnes těžko uvěřitelný: do té doby jste neviděli, že by se sedělo venku před kavárnou… Tak to v roce 1967 pomalu vybublávalo… Vzpomínám také na den, kdy Novotný abdikoval. Neznámí lidé se potkávali na louce před Kulaťákem a navzájem si gratulovali! Nebo jsme besedovali se Smrkovským tady na Kulaťáku, s Císařem, ministrem školství, který kandidoval na prezidenta… V březnu 1968 jsme založili akademický studentský spolek – to bylo na MDŽ. Tehdy Stašek a ostatní přišli trochu namazaní, a já jsem na tabuli nakreslil systém akademických spolků na technice v Západním Berlíně – a to se stalo vzorem organizace spolku naší fakulty. Ale byl tu i tlak skupiny, ve které působil Petr Vaďura, Dalibor Vokáč, Emil Přikryl a Mirko Baum, kteří udělali v Rondelu, dnešním rektorátě, výstavu Apelace. Připomněla nejenom funkcionalismus, ale také tendence holandského cihlového stylu z let 1924–1925… Tenhle nový, neoficiální zpětný pohled byla naprostá senzace. Zjevovaly se kontrasty. Staškovy přednášky typologie bydlení dávaly za vzor moskevské činžáky, a jako nejhorší příklad ukazoval Unité d’habitation od Corbusiera. Takže se na přednášky přestalo chodit. Načež přišlo nařízení, že přednášky jsou povinné. Což se podobalo padesátým letům – časům za Antonína Černého… Ale hned po Staškovi přednášel Otakar Štěpánek, který ukazoval zmíněné americké fabriky Eero Saarinena a Fina Alvara Aalta. A to byl úplně jiný svět…

L. Lábus: Když jsem připravoval texty do sborníku k 40. výročí založení fakulty, studoval jsem tehdejší Bílé knihy i další materiály. Všechny dokumenty do té doby přicházely seshora, z ministerstva, v nejlepším případě ze Svazu architektů. V roce 1968 tu najednou najdete dokumenty podepsané vedením spolku ASA – třeba Vladimírem Mertou a také SPA, byly to požadavky na radikální změny, resp. na transformaci celé ČVUT. Vlastně tam cítíte obrovské vnitřní názorové tlaky a ČVUT se mohlo tehdy skutečně rozpadnout, protože šlo o decentralizační snahy sledující třeba osamostatnění Stavební fakulty a také opětovné rozdělení této fakulty na samostatné součásti zaměřené na studium architektury a stavařiny, což se povedlo až v roce 1976… Co je zajímavé, že v tehdejší době najdete nám známé, po roce 1989 zavedené požadavky, například na vertikální ateliéry, nebo aby mohli pedagogové zároveň učit i projektovat, na samosprávu studentů a pedagogů, založené na tom, že se pedagogové i vedení volí a že nejsou nominovaní partají nebo vládou. To vše se kvůli normalizaci oddálilo až do roku 1989. Kdyby nepřijeli Rusové, měli jsme dnešní Fakultu architektury i principy dnes sledované a vyznávané už v roce 1968–1969… Možná v jiné struktuře.

M. Dulla: Byl jsem asi v té době na Hradě u prezidenta Svobody. Ve skupině tzv. dobrých žáků z celé republiky. A vybavuji si, že v zahradě jsme stáli kolem Smrkovského, bylo nás poměrně hodně lidí, davy byly také kolem Svobody a Dubčeka; a tam někde vzadu, nedaleko těch tisů, stál Husák – a vedle něj nestál nikdo.

L. Lábus: I já navážu. V roce 1968 jsem byl na střední škole. A když se měl volit prezident, probíhaly v Praze obrovské demonstrace a předvolební akce, mladí měli svého kandidáta na prezidenta, ministra školství Císaře, zdál se jim tehdy jako pokrokový kandidát a volalo se: Císař na Hrad! Vybavuji si průvod, který pořádali vysokoškoláci, a ten končil na Senovážném náměstí. Kdosi tam vystoupil a já jsem tam tehdy poprvé slyšel jméno Husák, který by byl prý nejlepším prezidentem. Že má svoji zkušenost s režimem a že si prošel svým a že je mnohem spolehlivější než předpokládaný favorit armádní generál Svoboda… To se psal březen 1968.

V. Šlapeta: A ještě bych připomněl předchozí rok 1967 a sjezd Svazu spisovatelů. Když jsme po prázdninách přišli do školy, sešli jsme se a Dáda Kasalická přečetla proslov Ludvíka Vaculíka. Následovala stávka na kolejích na Strahově, protože přestalo svítit světlo, a policie, totiž Veřejná bezpečnost zmlátila studenty, kteří vyšli na Dlabačov a volali chceme světlo! Vzpomínám, že rektorem Univerzity Karlovy byl syn architekta Oldřicha Starého, a ten vystoupil v televizi a prohlásil, že není možné, aby naše policie, socialistická Veřejná bezpečnost zmlátila naše socialistické studenty… Mimochodem studenti totiž nevěděli, že zrovna v okamžiku demonstrace na Dlabačově zasedá Ústřední výbor KSČ, kde se jedná o tom, že by Dubček vystřídal Novotného. To bylo kolem 1. listopadu 1967. A pak když začalo pražské jaro, prostě když to začalo bublat, byla v roce 1968 první velká schůze ve Slovanském domě, v pátek, tuším kolem 8. března promluvil Smrkovský a snažil se tam vystoupit také Kroha, jenže lidi ho vypískali… A mluvilo se otevřeně a rozhlas vysílal do dvou ráno, proto se svolala další debata na pondělí ve Sjezdovém paláci ve Stromovce, tam jsme všichni šli a vzpomínám, že tam byl Jarda Šafer, Dana Marková, Věra Koněrzová a Honza Smejkal a další. A tam přijel poprvé Husák… a mimochodem spisovatel Pavel Kohout a Hanzelka atd. A tam to vlastně začalo. Po okupaci v listopadu byla velká studentská stávka a trávili jsme noci ve škole a zvali jsme tam různé osobnosti, třeba Petra Čepka, Somra a Vostrýho z Činoherního klubu. Vzpomínám, že když se konal pohřeb Palacha, první vlajku nesl Tonda Knetl ze Stavební fakulty. Špalírem stály vysoké školy i kvůli provokacím a v průvodu šli hlavně středoškoláci. Smuteční zástupy dorazily až k Filozofické fakultě, a pak rakev odjela. Lednový pohřeb Palacha – to bylo největší ticho v Praze. A konec pražského jara. Začala normalizace, školu už ovládal Sedláček a Hořčička. Na jaře začaly prověrky a vše se prudce změnilo.

VIII. NORMALIZACE

M. Dulla: Na Spolku architektů se po listopadu vypracovala zpráva, kde se rekapitulovaly křivdy. A tak jsem si vybavil normalizační sedmdesátá léta, o kterých dnešní studenti prakticky nic nevědí… Tehdy se moci začalo zmocňovawt to zdravé stranické jádro a vyhazovalo ty, kteří byli kritičtí vůči systému. Například profesor Beisetzer, který údajně skrýval Biľaka v srpnu 1968, když přišly spřátelené armády. Zasedal i v ideologické komisi Svazu architektů, která si mne zavolala s Jiřím Ševčíkem, se kterým jsme publikovali ve slovenském časopisu Projekt články o postmoderně. Tady v Praze se tak volně publikovat nemohlo, tudíž jsem nabídl Jirkovi možnost publikovat v Projektu. Na té ideologické komisi, kde zasedal například i Sedláček a Kasalický a mladý Husák atd., jsme se měli zpovídat. Zpočátku to bylo tak nějak všeobecné, vysvětlovali jsme, že je to určitý evropský trend a my o něm píšeme. Beisetzer měl tendenci se nás nějak zastávat… Ale pak došlo ke zlomu. Ozval se Kasalický, proč tam nikde není slovní spojení socialistická architektura. Beisetzer najednou pochopil, že než se zastávat Slováka, je důležitější ideologie.

L. Lábus: Za normalizace se vysoké školy moc nevyznamenaly. Svaz architektů byl jediným svazem, který se sám nerozpustil. Ve vedení působili Masák, Prager, Ruller a Sirotek a další, a ti jediní to táhli snad až do roku 1971. Nevzdali to, a tak musel být Svaz architektů zrušen výnosem ministerstva vnitra. Což komunisti rozhodně nechtěli, svaz se měl sám tzv. poučit z krizového vývoje. V tomhle svazu z roku 1968 působili mnozí architekti z praxe, ale nový svaz, ten normalizační, obsadili hlavně lidi z vysokých škol. Včetně například profesora Paroubka, kterého jsem si jinak velice vážil… Mirek Masák mu tohle vlastně nikdy neodpustil… A všichni členové z vedení starého svazu na to doplatili. Včetně Pragera, který sice mohl i v době normalizace realizovat ty nejvýznamnější pražské stavby, jako Novou scénu ND a Federální shromáždění… Ale oficiálně se o něm vlastně nemluvilo… Takže vysoké školy přistoupily na kompromis a díky tomu možná mohly také výrazněji ovlivnit vyčlenění fakult architektury ze stavebních fakult na technických univerzitách v Praze, Brně i Bratislavě v období normalizace…

IX. MORÁLKA

M. Dulla: Architektura je služebnou profesí. A je otázka, kde leží ona hranice, kdy se zakázka odmítne a kdy jde o živobytí. Komunisté sloužili po válce oné ideji sociálně levicového pojetí architektury, později se transformovala do oněch paneláků. A dnes je to otázka bohatého klienta, který chce historizující vilu: u koho si má svou vilu objednat? Je morální reagovat na tuto objednávku? U každé z těchto otázek najdeme pro a proti. Nejvíce proti asi u komunistů, kde máme největší tendenci se distancovat, i když přitom někde v hloubi úvah cítíme, že mají pravdu. Do jaké míry vnímáme ono lidské, do jaké míry to byl zlý člověk, a do jaké míry šlo kupříkladu o Krejcarovo přesvědčení? Kde se Krejcar probral? V Sovětském svazu? Když zjistil, že ta levicovost je omyl? Když odsuzoval vilu Tugendhat proto, že je to nepodstatný projekt proti těm správným, levicovým? Než kanalizace v poslední Lhotě?

L. Lábus: Podstatou bylo, že ta vila stála víc než padesát běžných rodinných domů. A nesmíme také zapomenout, že se velice změnila nálada… V průběhu pěti let: mezi Novým domem v Brně a Babou. Jednak byla krize, ale hlavně v roce 1927 každý, kdo navrhl moderní vilu, byl hrdinou, zatímco v roce 1932 to bylo proti ideologii levicových architektů, kterým vadilo se vůbec zabývat rodinným bydlením, které je určené pro kapitalisty a střední třídu, a povinností architekta je zabývat se bydlením mas a lidu. A na to se zapomíná. Takže ona kritika vily Tugendhat souvisela se sociální změnou, resp. naladěním celé společnosti. Ten první lauf po 1. světové válce včetně Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho a jazzu i estetiky funkcionalismu se postupně vytratil, najednou se začalo střílet do dělníků, krachovaly firmy, bydlení bylo nedostupné a přišly konfrontační postoje; nebyla to distance od funkcionalismu, ale od předražené, elitářské a luxusní funkcionalistické stavby.

V. Šlapeta: Na tom je zajímavé, že na sjezdu levicových architektů jeden ze zásadních projevů proslovila skupina PAS (Voženílek, Janů, Štursa – pozn. red.), kteří prohlásili, že vila není úkolem pro moderního architekta a že představuje reakční postoj. Načež v letech 1938–1939 získali zakázku na vilu továrníka Volmana, který vyráběl obráběcí stroje v Čelákovicích. Takže postavili obrovskou vilu, kterou – podle mě – nikdy nepublikovali, jen interiér ve Svazu čsl. díla. Až v roce 1968 vyšel jeden sešit časopisu Architektura ČSSR, věnovaný rodinným domům a tam ta vila poprvé je… A pak si Štursa vystavil perspektivu té vily ve své kanceláři v místě, jak si vzpomínám, kde předtím visel rozvinutý pohled na jeho vítězný návrh Stalinova pomníku.

X. MŮJ UČITEL

L. Lábus: Pro mě to byl Paroubek. Jednak byl skvělý architekt, jednak osobnost, učil mě ateliéry od počátku až po diplom. My jsme měli možnost ještě poznat generaci profesorů realizujících před válkou, jako Čermák atp., která však postupně odcházela ze školy. A hlavně, význam Paroubka jsem měl možnost dodatečně poznat až jako pedagog, když jsem nastoupil po roce 1989 na školu. On se dlouhodobě velice angažoval a zajímal o vzdělávání architektů. Měl to na starosti ve Svazu architektů i po roce 1989, kdy zasedal v naší komisi studijního plánu a podílel se na polistopadovém vývoji školy… Takže ten respekt postupně zrál, a není založen jen na vztahu k učiteli. Já jsem měl jako student jiné, dosti protikladné idoly, Luise Kahna a architekturu bez architektů. Souviselo to také s šířkou mých zájmů. Byl jsem dost dlouho nezakotvený, zajímala mě kromě architektury výtvarná umění, film a filozofie i literatura… Ještě ve třetím ročníku jsem přemýšlel, jestli si mám koupit drahá plnicí rýsovací pera Stadlery, zda se nebudu nakonec věnovat něčemu jinému… A byl to asi Paroubek, kdo mě k mé profesi definitivně přitáhl. Možná tím, že poslouchal mé představy o tom, co jea co není důležité v architektuře… a navíc jsem za to dostal z projektu jedničku…

M. Dulla: Nikdy jsem neměl člověka, kterého bych si zbožštil. Je mi to vzdálené, osobně nevidím nikde podobnou hvězdu, protože člověk postupně odkrývá také své různé stinné nebo nezajímavé stránky… Psal jsem knihu o Bellušovi a snažil jsem se jakoby dostat do jeho nitra. Když člověk píše monografii, měl by vědět, proč a jak se rozhodoval, ale řeknu upřímně, že jsem měl snad jen jednou jedinkrát pocit, že jsem takříkajíc uvnitř této osobnosti. Obdivoval jsem ho – a srovnával hlavně s Hruškou. Hruška mě přinutil, že jsem mu musel tykat. Byl pro mě takřka na nebesích – a on, že si budeme tykat. Byly to velice rozdílné osobnosti. Zakladatelská stará garda z bratislavské školy. V mých vzpomínkách jsou to ty nejvýraznější osobnosti…

V. Šlapeta: Nejvýraznější osobností nastupující generace v šedesátých letech byl určitě Paroubek – velice koncepční člověk. A také jedna z klíčových postav reformy Svazu architektů roku 1968. Jeho konzultace byly skvělé – jednoduché, přitom šel přímo k jádru problému. Udělal malou skicku a ukázal problém v širších souvislostech technických, estetických a historických. Pravda je, že jsem se s ním někdy přel, ale až později mi došlo, že měl pravdu… Někdy to tak bývá, že až dodatečně přijde člověk na jiné důležitosti. Skvělé byly přednášky Jindřicha Kriseho – vybavuji si jeho kresby evropských měst barevnými křídami na černé tabuli… Pro mě osobně byla důležitá také setkání v Brně – v různých obdobích – nejdříve s Bohuslavem Fuchsem a potom s Bedřichem Rozehnalem. Úžasné osobnosti, přitom velice protikladné: Fuchs velice dynamický, flexibilní, s ohromným čichem na lidi a obrovskou energií, a proti tomu poetický, klidný, zasněný Rozehnal. A pak obrovskou roli pro mě mělo setkání s Hansem Scharounem, když se otec dostal konečně v roce 1966 do Západního Berlína. Mohl jsem tam strávit celé prázdniny a vidět Scharouna, což byla tehdy jedna z nejvlivnějších osobností světové scény – v té době právě dokončil filharmonii. A také jsem viděl tamní produkci mladší západoberlínské generace v duchu brutalismu.

L. Lábus: Ještě k Paroubkovi – když o něm mluvím s úctou, je to skutečně hlavně proto, že jsem jeho význam pro vzdělávání architektů zjistil, až když jsem se s ním podílel na transformaci školy po roce 1989. Z hlediska architektury mne přímo asi moc neovlivnil, kromě nepřímého vlivu jeho tolerance a zkušeností i argumentace. Patřil sice k nejvýznamnějším architektům, co nás učili, postavil v té době ojedinělé bytové domy z režných cihel Na Santince, ale některé další stavby pro nás nebyly tak imponující. On se dlouhodobě velice zajímal o vzdělávání architektů. Díky jeho názorům a později i archivním textům jsem měl možnost zjistit některé konkrétní informace a lépe poznat vývoj na školách… Tehdy mne zaujalo, že i v době normalizace se pedagogové marně snažili fakticky o to samé, co bylo nakonec zavedeno až v nových podmínkách po roce 1989… Aby tu učili i lidi se zkušeností z praxe, aby fungovaly ony vertikální ateliéry a aby vzdělání bylo všeobecné včetně stavby měst. Když jsem zmínil názorovou distanci od jeho dalších staveb, měl jsem na mysli třeba projekt vládního hotelu Praha, který mi tehdy přišel jako pozdní, trochu těžkopádný modernismus, poplatný své době i funkci. S odstupem času je dnes i po demolici tato stavba vysoce ceněna.

V. Šlapeta: To byla daň za to, že musel spolupracovat se Sedláčkem a byl pod tlakem té politické garnitury, která mu nemohla sedět, ale – ale on ten kompromis tehdy udělal.

Dovolte, abych vás závěrem požádal o poslední slovo.

M. Dulla: Zvykli jsme si mít na současnost dvojí pohled: na jedné straně si myslíme, že naší dobou dospěl vývoj ke svému vrcholu. Na druhé straně jsme pochopitelně kritičtí i vůči maličkostem. Ty vnímáme jemněji než ty z minulosti. Nejsou ještě zahlazeny historickým odstupem. Takže z jedné strany musím konstatovat, že se nám určitě daří mít školy korektní, demokratické, kritické s potřebou poměřovat se kritérii nikoli domácími, ale mezinárodními… No a z druhé strany: nevíme, jaký dopad budou mít epochální změny, které zažíváme: efemérnost architektury, elektronizace a počítače, globalizace kultury, blahobyt a komfort, feminizace profese, nebo vůbec celková akcelerace vývoje, která je sama o sobě tak záhadná. Jak se dívat na ono udržování dávných hodnot a koncepci školy, na její setrvačnost, která se obvykle ex post s oblibou kritizuje? Je to výhoda? A věkový odstup mezi profesorem a studentem je stále větší a větší. Nevíme přesně, kam vlastně směřujeme…

V. Šlapeta: Rád bych upozornil, že během posledního čtvrtstoletí došlo k radikální technologické změně: projektuje se stále víc a víc digitálně, což má zásadní vliv i na proces vzdělání architektů. I za této situace je samozřejmě nutné zachovávat otevřenou, demokratickou, k humanismu orientovanou diskusi, která vede k vývoji oboru. Nesmíme to pustit ze zřetele, i když se před námi otevírá celý nový a tolik lákavý digitální svět. Určitě je přitažlivý, vždyť technologické instrumenty ulehčují tvůrčí procesy. Nový nástroj by se však neměl stát fetišem, který ubírá energii architektonickému myšlení.

L. Lábus: Při ohlížení za uplynulým stoletím od vzniku Československa mi často přichází na mysl, jak samozřejmé nám připadají naše současné demokratické poměry a svobodné životní podmínky, ve kterých se věnujeme vzdělávání nebo práci v oboru, či společenským aktivitám. Díky dlouhodobé stabilitě této situace zapomínáme, že to není samozřejmý nárok, ale křehká, kultivací a péčí šlechtěná výsada, o kterou lze snadno vnitřním či vnějším vlivem přijít. Mějme v paměti, že jen polovinu období od vzniku samostatného státu v roce 1918, jsme prožili v podmínkách skutečně demokratické společnosti, padesát let jsme byli nuceni žít v prostředí totalitních režimů. Uvědomujme si, že opět můžeme své povolání architekta vykonávat jako svobodnou profesi, mezi projektováním a učením nestojí už žádná umělá bariéra a univerzitní prostředí formují demokratické principy založené na samosprávě akademické obce. Už třicet let sami neseme odpovědnost za výsledky naší činnosti, ať již na univerzitní půdě, při výkonu profese či ve společenském životě. I v dnešní složité době, přesycení a uspaní stereotypem i přešlapy demokratického systému, bychom neměli upadat do kverulantství nebo podléhat svůdným radikálním postojům; velice snadno se pak vytrácí vědomí křehkosti kultury demokracie. Pravda nevítězí automaticky sama o sobě, demokracie vyžaduje každodenní usilování: aby fungovala a poskytovala svobodu rozhodování. Tato hodnota je ovšem podmíněna vědomím odpovědnosti – obě představují pilíře vyspělé demokratické společnosti.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

Redakce děkuje Janu Caltovi za spolupráci.