STUDENTSKÁ KNIHOVNA ŽIŽKOV

Poprvé jsem ji uviděl ve spěchu – čelem nádraží, zády k Žižkovu. Nevěděl jsem, jestli je to budova, nebo gesto. Ostrá, klidná, nepatřící. Uvnitř ticho. Ne to knihovní – to vnitřní. Světlo, co se láme přes stěny, kreslí soustředění. Nikdo se tu nemusí tvářit, že ví, co dělá. Všichni jen tiše hledají. Sedím v rohu. Za oknem projíždí tramvaj, ale tady je jiný čas. Místo, které vzniklo z potřeby, ne z plánů. Místo, které se neomlouvá, že nezapadá.