Jít a zastavit

Z centra přichází spěch. Kroky míří k podchodu pod železnicí – novému, nutnému. Tam začíná cesta. Neokázalá, přímá, z betonu. Vede vzhůru mezi dvěma návršími, stoupá k tichu mezi stromy, kde město na chvíli mizí za zády. Pak prudce – schodiště, krok za krokem. Betonová rytmika, která žene vpřed, ale nikdy nespěchá víc než člověk. Podél zábradlí z kovu a dřeva proudí každodenní život – děti, které počítají schody, pes, který je přeskočí jedním skokem, někdo, kdo si tu na chvíli sedne. Nahoře je už jiná krajina. Otevřená, klidná, s rekreační plochou a výhledy mezi domy. Stezka pokračuje, mizí v obytné čtvrti, kde ruch znovu ožívá. Je to spojnice. Každodenní, praktická, ale i proměnlivá. Někdy se po ní jde rychle, jindy pomalu. A někdy se člověk zastaví. Jen tak. Protože krajina to dovolí.