střípky

Koukal jsem jak dělají lidský věci,“ řekl s upřímností a úsměvem jen jemu vlastním. Závidíš mu tu čistou radost. Závidíš, že jeho oči vidí to, co tvoje nedokážou.Tátu, kterej se ve všední den dopoledne točí se synem kolem značky. Kamarádky v kavárně. Milence v parku.Vřeštící děti na houpačce. Nebo ne, na kolotoči. Točí se tak rychle, že s prvním zastavením se jejich hlava motá s milionovým zrychlením. Stoupnou si a v tom hned spadnou do písku. Válí se a dál vřeští kolem popadaných kamarádů. Křičí tak, až se dusí, ale to je nezastaví. Protože můžou. Teď, v tuhle vteřinu je ještě nezkrotil hlas reality. Ten co přikazuje. Zakazuje. Rozhoduje, co ano a co už je za hranou. Ten, který kreslí linie mezi námi. - Adéla Károly -