Průmyslové stavby 19. století představují bezesporu zásadní zlom ve vývoji prostorové koncepce architektury. Přechod od zemědělské společnosti k průmyslové, od manufaktury k velkovýrobě, byl doprovázen potřebou zcela odlišných výrobních objektů; určující podmínkou byla velká nečleněná plocha, vyšší počet podlaží a pochopitelně také rychlost výstavby. Nástrojem a zároveň katalyzátorem celého procesu se stalo především prosazování nových materiálů, skeletu jako primární nosné struktury a v návaznosti i prostorové nebo prvkové "prefabrikace". Prvenství patří kovovým konstrukcím (litina, ocel, velkoplošné sklo), nicméně jejich zavádění souběžně provázely také první kroky v odhalování možností cementu a betonu, materiálů, které si velmi rychle nacházely neotřesitelné pole působnosti v oblasti inženýrských děl, zakládání a výroby drobných architektonických prvků (dlažby, odlitky aj.).