Prakticky všechna větší města se dnes potýkají s řadou dopravních problémů, které začínají u značně vysokého počtu automobilů. Stupeň automobilizace, v České republice po roce 1990 strmě narůstající, je dnes v Praze nejvyšší mezi všemi evropskými metropolemi. Růst automobilismu ale znamená odliv cestujících z městské hromadné dopravy (MHD); klesá tak její význam a tím i atraktivita. Samostatným problémem je existující urbanistická struktura měst, která vzniká po staletí a na akutní masový nápor automobilové dopravy není připravena. Naopak, byla to veřejná doprava, která v historii spoluutvářela formy osídlení a svými estetickými prvky a symbiózou s pěšími podporovala klasické městské hodnoty. Po obdobích přechodné stagnace má veřejná doprava i dnes šanci být jednou ze základních funkcí života města. Zároveň se ale musí stát konkurenceschopnou vůči automobilům. Jedním z klíčových nástrojů se ukazuje preference MHD v městském provozu před automobily. Základní vzniklý efekt zvýšení cestovní rychlosti, parametru nejvíce sledovaného, s sebou nese mnoho dalších předností nejen z hlediska dopravně-inženýrského. Moderní metody preference využívají řady prvků a opatření stavebních, provozních, legislativních. V podmínkách našich měst se nyní jako nejefektnější jeví provozní preference MHD na světelně řízených křižovatkách, využívající též disciplíny dopravní telematiky. Míru preference nejvíce ovlivní komunální politika, což vidíme na řadě pozitivních příkladů ve vyspělém zahraničí.