Počátky železnice, jak ji známe dne, sahají do roku 1804. Železnice se stala katalyzátorem pokroku, spojila velká a posléze i malá města, vesnice, sídla, zkrátila vzdálenosti, pomohla rozkvětu mnoha měst. Zlaté období zažívala hlavně na konci 19. a v 1. polovině 20. století. Česká republika je z pohledu železnice a železniční dopravy vskutku evropská, vlastně světová velmoc. Jen málo zemí se může chlubit tak hustou železniční sítí, která navíc byla vybudována rozumně jak svým vedením, tak také používaným rozchodem kolejí. 20. století mělo na rozvoj železniční dopravy v našich podmínkách menší vliv, než století předešlé. Po roce 1948 však začala železnice upadat nikoliv významem, ale nedostatkem financí, které se do tohoto segmentu hospodářství dostávaly. Větší ránu však železnice dostala po roce 1989. Ač i v nových tržních podmínkách je železnice nezbytnou součástí rozvoje, tehdejší představitelé se netajili tím, že železnice je již jen reliktem minulosti a s jejím dalším rozvojem se nedá příliš počítat. Od té doby se bohužel mnoho lepšího neudělalo. Pod tlakem Evropské unie se sice rekonstruovaly a rekonstruují koridory, o nichž se ale někdy také polemizuje, v kvalitě dopravních procesů je ale česká železnice stále hluboko za vyspělou Evropou. Přitom příklady ze západu (Španělsko, Francie, Německo) a bohužel i z východu (Rusko, Čína) jasně ukazují, že železnice je a musí být nedílnou součástí hospodářství. Je nepostradatelná především ve své kapacitnosti, ekologičnosti a rychlosti. U nás jsme však stále tento názor z různých důvodů nepřejali, což může do budoucna vést také k miliardovým ztrátám pro české hospodářství.