Dušan možná čeká pod mostem. Tandemu Kordík – Jelínek držíme palce!
7/2/2020
Lukáš Kordík (GutGut) vedl na FA ČVUT ateliér v zimním semestru 2019/2020, asistentem mu byl Robert Jelínek. Na své první misi na FA pracoval se studenty v prostředí, které dobře zná, totiž v Bratislavě.
Zadání se soustředilo na prostor podmostí mostu Slovenského národního povstání (SNP) v jeho výhledové redukované podobě. Cílem bylo nalézt nové hmotové, prostorové a funkční propojení se souvisejícími územími městského centra. Studenti v několika týmech vymysleli nové urbanistické uspořádání podmostí, každý pak samostatně navrhl vlastní stavbu. Konkrétní typologie a stavební program byly součástí individuální koncepce. Na Olověného Dušana nominovaná Sabína Martináková (3. semestr) tak řešila obytný památník s podtitulem Paralely.
Porota Olověného Dušana pro obor architektura hodnotila ve složení Alena Mičeková (předsedkyně), Eliška Černá, Jana Kostelecká, Pavel Nasadil, Emil Přikryl. Letošní ročník soutěže s mottem zvnějšku – dovnitř – ven, chce otevřít diskuzi o výuce architektury směrem ven, o tématech ateliérových zadání nebo formách závěrečné prezentace.
Galavečer s vyhlášením vítězů se bude konat 5. března ve víceúčelovém sálu Centra pro současné umění DOX. Všechny nominace na stránkách soutěže.
Studenti ateliéru Kordík – Jelínek
Bohdan Berezovskyi, Vendula Bryndziarova, Valeria Epova, Nina Gáťová, Veronika Hanzlíková, Tomáš Haulík, Katarína Írová, Nina Karelina, Adéla Krídlová, Sabína Martináková, Juraj Mišík, Michaela Přibylová, Jan Martin Pučik, Alžběta Rychnovská, Šimon Semerák, Tereza Šipková, Petr Vávra, Ondřej Zgraja, Monika Zörklerová
Z autorské zprávy Sabíny Martinákové
Základ návrhu, teda sledovanie historickej stopy, vychádza zo samotného urbanizmu. Ten je predelený mostom, kde časť “za mostom” ctí jeho linku, podriaďuje sa jej a ďalej pokračuje v jej rovnobežkách. Naopak, časť “pred mostom” je akýmsi pokračovaním mestskej historickej štruktúry. Bola to práve táto myšlienka, z ktorej vyplynulo pôdorysné riešenie - a sice obnovenie hmoty synagógy...
Bola to židovská štvrť. Štvrť, územie, ktoré před stáročiami prichýlilo nikde nechcených židov. Stalo sa ich domovom, ich útočiskom. Miesto tak strašne výrazné svojou toleranciou. Toleranciou zosobnenou kresťanským dómom, “ústiacim” do židovskej štvrte a neskôr ležiacim vedľa židovskej synagógy. Tolerancia, ktorej obraz sa už navždy vryl do pamäti mesta. Nebola to ale tolerancia stavieb. Bola to tolerancia dvoch etník, dvoch rôznych komunít. Dvoch komunít. A jednu z nich sme vymazali...
Zostala po nej rana. Rana. Nezakrýva ranu. Kopíruje ju, vyzdvihuje ju. Kúpe sa v nej, oblieka si jej kožu. Oblieka si jej kožu, aby jej za ňu dala svoje vnútro. Obliekla si kožu a na ňu kabát synagógy. Abstraktný, veľmi abstraktný. Kabát maurského slohu. Nie je novou synagógou. Nechce a nemôže ňou byť. Už by nemala komu slúžiť...
Domov. Útočisko. Život. To je motívom obytného pamätníku. Rozhodol sa zvoliť si vlastný, radikálny prístup. Rozhodol sa byť pamätníkom, ktorý je ale v skutočnosti niekoho domovom. Niekoho útočiskom. Je paralelou celému územiu. Paralelou útočisku, ktorým bolo pred stáročiami pre židov. Paralelou domovov, ktorými bolo po tak veľmi dlhý čas. Zložený z minimálnych jednotiek. Z minima, ktoré človek potrebuje na život. Izba. Izba, kde si môžete zložiť svoje telo a svoje starosti. Oficiálne byt. Jedna, dve, alebo tri. Spojené dokopy. Tvoriace domov, tvoriace útočiskovú jednotku. V prízemí celkom prázdne. Symbolizujúce prázdno, ktoré tu zostalo po jeho obyvateľoch.…. Spomenúť si. Nenútene. Netlačí vás. Nenásilná pieta. Tichá spomienka.
