Zemřel Henry Hanson

Dipl. arch. Henry W. A. Hanson IV

27. 11. 1956 – 23. 7. 2023

Henry Hanson byl vynikající pedagog, který miloval svoji práci a vážil si studentů, jako oni si vážili jeho. Po studiu architektury na Pennsylvania State University a Carnegie Mellon University, kde rovněž krátce pedagogicky působil, založil a vedl architektonickou a plánovací kancelář Hanson Design Group Ltd.

Počátky působení Henryho na Fakultě architektury v Praze jsou spojené s Fulbrightovým stipendiem v letech 2004–2006. V roce 2007 zvítězil v konkurzu na vedoucího ateliéru krajinné tvorby a plánování „Landscape studio“ v tehdy nově založeném Ústavu prostorového plánování a ateliér vedl až do roku 2022.

V Henrym získala fakulta odborníka se světovým rozhledem zabývajícího se krajinnou tvorbou, plánováním a participativními postupy v plánování. Přístup Henryho k tvorbě v mnohém vycházel z filozofie Iana L. McHarga, který působil během studií Henryho na Pennsylvania State University. Henry neprosazoval tolik estetický formalismus, ale spíše soulad návrhu s přírodními procesy a citlivost k sociálním aspektům navrhované stavby. Uplatňováním principů Design Methodology ve výuce rovněž v něčem navazoval na racionalismus McHarga.

Ekologický přístup k navrhování prosazoval i v teoretické výuce. V roce 2009 založil nový předmět magisterského studia Sociální ekologie (dnes Ekologie 3) a podílel se spolu s prof. Skleničkou na přípravě nového předmětu Ekologie (dnes Ekologie 2). Cestu k Henrymu si našli nejenom čeští studenti, ale zejména studenti zahraniční.

Henry se nikdy neuzavíral mezi zdi naší krásné pevnosti architektury, vždy byl na cestách a vždy se vrátil se zajímavým úlovkem. Byl to Henry, kdo na fakultu přivedl krajinářského architekta z New Yorku Martina Barryho, zakladatele festivalu reSITE, švédského architekta Mikaela Ekegrena z Chalmers University of Technology v Gothenburgu, zorganizoval řadu workshopů se Sergio Portouz University of Strathclyde, Glasgow a ve spolupráci s vídeňskou školou BOKU pořádal studentské workshopy ve Slavonicích.

V letech 2013–2014 úspěšně spolupracoval s Mirjanou Petrik, Martinou Sarvašovou, Milanem Macounem a Kristýnou Starou na urbanistických studiích veřejných prostranství pro Prahu 3. S týmž týmem, ale rozšířeným o kolegy ze Španělska, Anglie, Německa a Chorvatska pokračoval v letech 2015–2016 na navazujícím projektu Saferplay věnovaném navrhování a údržbě bezpečného prostředí pro hry dětí ve městě.

V navazování zahraniční spolupráce a ve výuce zahraničních studentů byl pro nás ostatní velkou inspirací. Na konci června toho roku jsem se s Henrym krátce sešel v Archicafé, abych mu poděkoval za končící čtrnáctileté působení na fakultě. Bylo to smutné setkání, jak už to v takových situacích bývá. Navrhl jsem, že v září uspořádáme setkání jeho bývalých studentů, z nichž většina dnes působí v zahraničí. Smutek na chvíli polevil, oba jsme se začali těšit.

Jakub Vorel
a spolupracovníci z Ústavu prostorového plánování

Vzpomínka Petra Klápště

Henry Hanson ovlivňoval vzdělávání architektů u nás mnohem víc, než jen svým působením na Ústavu prostorového plánování FA ČVUT.

Už v 90. letech pomáhal při prvních projektech s participací veřejnosti Nadace Via a narazil na to, že čeští architekti neumí komunikovat s laiky. A později tak vždycky, když byl v ČR, konzultoval práci s občany nám, aktivním studentům, v atelieru Ivana Vorla. Odnesli jsme si z toho hodně. Úplně nejvíc asi porozumění, že demokracie je o budování důvěry a vztahů, že zatímco snaha porozumět pohledu ostatních lidi spojuje, hlasování rozděluje. Že prostě demokratické rozhodování a plánování nevytvoříme referendy, ale každodenní poctivou snahou pochopit potřeby všech uživatelů – ať se jedná o park, náměstí, školu či územní plán.

A pak v roce 2007 opustil úspěšný atelier a přesunul se do ČR naplno a přinesl další klíčové věci. To už jsme byli kolegové a já byl jako doktorand asistentem v jím vedeném atelieru. Hodně se zmiňuje tehdy zdaleka ne obvyklá týmová a mezioborová spolupráce. Ale mě úplně nejvíc oslovilo, že jsem se v atelierové výuce konečně setkal s teorií navrhování – ne historií nebo věcnými manifesty, ale teoreticky podloženou metodologií. Pracovali jsme se stanovováním cílů a jejich kreativním rozpracovávání, s vědomým cvičením intuice a snahou porozumění procesům ve vlastní hlavě. Dalo to zabrat, studentům i nám, ale bylo to hodně inspirativní. Od té doby se nebojím vůbec žádného projektu a úkolu, protože vím, že mám metodický aparát na to ho rozložit na kroky a zvládnout. Výsledné projekty nebyly "fancy" a nepřitahovaly ocenění a publicitu. Podstatné ale bylo jak posouvaly lidi – studenty i nás.

Jen pár lidí v univerzitním prostředí mně dokázalo otevřít tolik zásadních otázek jako Henry Hanson.