Vychází Alfa 1/24

Na dalších stránkách se doc. Irena Fialová zabývá bilancí svého úřadu proděkanky pro zahraničí – učitelskou i studentskou mobilitu posledních let. Rozsáhlý sumář dějů a jevů, dokladovaný precizní statistikou se Alfa pokouší oživit pod titulkem „Studenti i kantoři dnes i za padesát let…“ malými sondami, spuštěnými k vybraným detailům, např. porovnávání edukativních metod pražské FA ČVUT a Technické univerzity v Mnichově, a to očima dvou studentek, Markéty Osifové a Emily Blum. A vedle nich i porovnáním studia architektury v Austrálii a v Belgii optikou krajináře Ing. Vladimíra Sitty a urbanisty doc. Jiřího Klokočky, dvou našich i tamějších (tehdy) fakultních kantorů… „Přeshraniční“ pohled nabízí i pozvánka na mezinárodní dílnu Athens urbanistky doc. Jany Zdráhalové, kterýžto workshop organizuje fakulta již tři roky, či zpráva o solidárním postoji školy k studujícím – uprchlíkům z Ukrajiny.

Další stránky školního zpravodaje obracejí pozornost čtenáře k historii tentokrát připomínkou díla Jana Blažeje Santiniho – Aichela, jednoho z nejznamnějších českých architektů všech dob, jehož třistaleté výročí od úmrtí vloni slavila celá kulturní Evropa. Spolupořadatelství nedávné mezinárodní santiniovské konference v Římě se chopila pražská FA ČVUT, zastoupená historikem prof. Pavlem Kalinou, autorem shrnující zprávy, díky níž se čtenáři Alfy dostává zasvěceného referátu z pera znalce a spisovatele. Atmosféru debaty kolem tvorby a uměleckého poselství Santiniho zpřítomňuje Alfa publikováním fragmentů plánové dokumentace poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Ždáru nad Sázavou a prvotřídními černobílými obrazy z Kalinova objektivu.

Návštěvníky „Fragnerky“ jistě zaujme také rozhovor s novou ředitelkou pražské architektonické galerie, kterou nově vlastní naše ČVUT. V závěrečné rubrice Knihomil najde čtenář malé překvapení, když respondentky, učitelka ZAN a absolventka FA ČVUT zveřejňují své myšlenky po přečtení knížky, alias „brouk v mé hlavě“, tentokrát shodou okolností (bez domluvy) totožné knihy: Město naruby.

Jiří Horský, šéfredaktor Alfy

Nejnovější číslo si můžete prohlédnout zde.

Z aktuálního vydání vybíráme

Bez hranic aneb Mobilita pedagogů a studentů

Zpráva o aktuálním stavu

doc. Irena Fialová

Hostující profesoři

Od roku 2018 evidujeme téměř 120 významných zahraničních hostů, kteří na naší fakultě přednášeli, vedli ateliér nebo byli oponenty. Velmi významný je rozvoj ateliéru hostujícího profesora a profesorky. V roce 2017–18 se podařilo získat německého krajinářského architekta prof. Tilla Rehwaldta, v roce 2018–19 nejvýznamnějšího současného slovinského architekta prof. Vasu Peroviće a v roce 2019–20 uznávaného česko-německého architekta prof. Mirko Bauma. Od nového děkanského období se stal ateliér hostujícího profesora samostatným ústavem a pozvání na rok 2022–23 přijal významný nizozemský architekt prof. Winy Maas, společník světoznámé kanceláře MVRDV, spolu s asistenty Javierem Arpa Fernandezem a Adrienem Ramonem.

(…)

Oceňuji zdejší individuální přístup

Emily Blum, bakalářský obor Architektura a urbanismus, 3. ročník, Fakulta architektury TU Mnichov

Studijní projekt obvykle vychází z cyklu přednášek, ty se konají každý týden pod vedením profesora. Kromě toho svůj projekt každý týden konzultujete. Velkým rozdílem oproti ČVUT je, že na ateliérových projektech se vždy pracuje ve dvou až čtyřčlenných skupinách. Prostě práce v týmu. A co je nejpodstatnějším rozdílem: během semestru nemá student osobní kontakt s profesorem – vedoucím ateliéru. Konzultuje s „ateliérovými asistenty", což jsou zaměstnanci ateliéru, obvykle mladí architekti, kteří zároveň pracují v architektonické kanceláři.

A pak, stejně jako na ČVUT, během semestru probíhají tři prezentace. Prvních dvou se účastní profesoři, ale obvykle jen vyslechnou a prodiskutují třetinu všech prezentací. Teprve až na závěrečné semestrální prezentaci si profesor poslechne a prokonzultuje všechny skupiny a projekty…

(…)

Pět měsíců v Tokiu, šest měsíců v Delftu

Markéta Osifová, 2. ročník magisterského studia, ateliér Plicka – Škrna, Ústav urbanismu

Dalo by se říct, že atmosféra v Tokiu a v Delftu je úplně protikladná. Pro Japonce je velmi důležitá hierarchie, přehnaná ohleduplnost a perfekcionismus. Nizozemci naopak mají ve zvyku se vyjadřovat velmi jasně a stručně z čehož cizinci často usuzují, že jsou drzí a neslušní. Také pracovní doba je v těchto dvou zemích velmi odlišná. Ač se to v Japonsku také pomalu lepší, většina jich považuje za normální jít ráno do školy na devátou a z práce jet domů, když škola zavře (na Univerzitě Hosei to bylo v 11), a to pět až sedm dní v týdnu. V Holandsku byla škola otevřena do deseti večer, ale většina studentů končila ve čtyři nebo v pět a nebylo neobvyklé, že když bylo venku hezky, šli domů i dřív.

Tři sta let od smrti Jana Blažeje Santiniho-Aichela

FA ČVUT spolupořadatelem konference v Římě

prof. Pavel Kalina

V prosinci (7. 12.2023) tohoto roku uplyne 300 let od smrti J. B. Santiniho-Aichela, jednoho z nejznámějších českých architektů všech dob. Jeho dílo se dočkalo značné pozornosti nejen u nás, ale také v zahraničí, o čemž svědčí monografie v němčině, italštině, francouzštině a holandštině. Proto se ve dnech 6.–7. června 2023 v Římě uskutečnila mezinárodní vědecká konference: „Santini Aichel e l’Italia. Nel terzo centenario della morte” (Santini-Aichel a Itálie. Tři sta let od smrti architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela), která shrnula dosavadní poznání umělcova díla…

(…)

Ze souvislostí

Santiniho tvorba splývá především s představou barokní gotiky – výjimečného stylového fenoménu, jenž v sobě spojuje rysy středověké architektury s tvaroslovím tehdy „moderní“ architektury 17. století. Tato skupina Santiniho staveb, vrcholící slavným projektem poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, byla zakotvena v místní tradici, zejména v odkazu Benedikta Rieda, jehož stavby Santini dobře znal. Zároveň je ale tvorba umělce nemyslitelná bez velkých projektů 17. století, jak je v Itálii zanechali Francesco Borromini a Guarino Guarini. Část starší literatury proto měla za to, že tato blízkost italskému baroku byla dána cestou architekta na Apeninský poloostrov včetně delšího pobytu ve Věčném městě. V novějším bádání se naopak objevuje názor, že Santini znal italské stavby pouze prostřednictvím jejich grafických reprodukcí, aniž by sám Itálii navštívil.