Interview s prof. Petrem Hájkem. O koncertním sále v Císařských lázních a k čemu je párátko na zuby, cihla a kancelářská sponka?

Váš sál v Císařských lázních se koupe ve vlnách slávy hned tří architektonických cen: České ceny za architekturu České komory architektů, Grand Prix architektů Obce architektů a Stavby roku Nadace architektury ABF.  Prostor multifunkčního sálu naši čtenáři možná znají, ale mohl by je zajímat váš přístup k zadání. Tím spíš, že se pohybujeme v prostoru Národní kulturní památky.

Když jsme se zadáním začali zabývat, uvažovalo se v lázeňské dvoraně s velkým sálem asi pro šest set diváků – tudíž s balkóny po obvodu dvorany, s řadou únikových východů atd. Nemluvě o patrové vzduchotechnice v podzemí. I proto běžely složité debaty s památkáři mnoho let bez úspěchu…

Architektura se občas přirovnává k vaření. Nic originálního, ale tady to podobenství použiji. Co chceme mít v hrnci – s tím všichni začínáme. I my jsme tím začali při hledání reakce na tamější zadání. Nicméně naši první otázku jsme se rozhodli otočit naruby: Co se do hrnce vejde. Nejprve jsme ukázali, z jakých ingrediencí, a hlavně v jakém poměru je možné sál upéct, aby byl dort dobrý. Požadovali jsme od aktérů kompromisy. Redukce byla bolestná… Ale pak už jsme docela rychle došli k cíli.

Mimochodem, když Neutra postavil své nádherné domy v Kalifornii, použil velké rozpony z velkých ocelových prvků – do té doby u rezidencí nevídaných: ohromující střechy, letící desky nad obytnými prostory s výhledy na horizont… Architekti obvykle začnou konceptem a pak přijde na řadu stavební firma. Neutra to otočil. Navrhoval a stavěl z toho, co bylo v uvozovkách ve slevě. Po odchodu z kanceláře F. L. Wrighta si různě přivydělával a s nadsázkou řečeno vzal i brigádu v místní Feroně. Věděl tak, které ocelové prvky jsou nejlacinější. A to byly ty, co nikdo nepoužíval, tedy ty největší a nejdelší. A najednou neměla střecha rozpon osm metrů, ale patnáct… A nádhernou čtyřmetrovou konzolu k tomu. Takže vznikl letící obývací prostor bez podpor. A to je vtip celé věci. Naplno využijete, co máte ve špajzu.

Takže...

…Takže jsme šetřili podobně a místo deseti podpor máme šest a úžasný další sál pod břichem hlediště k tomu. Skrze redukci původního zadání jsme pro památkáře navrhli takové využití, které půjde tak říkajíc po srsti budově a nebude do ní stavebně zasahovat. S tím nakonec souhlasil investor i vedení symfonického orchestru. Bylo to reálné zhodnocení možného v možném.

Zdůrazňujete cíl. Pro přehlednost vaší strategie dovolte zůstat u prvopočátku – u původního programu rekonstrukce lázní.

Prvotní cíl byl jasný: zachránit stavbu, aby se nezřítila. Když se našly peníze na opravu a vypracoval se projekt rekonstrukce, až později, trochu nelogicky, se začala řešit otázka programu. Především z technických a ekonomických důvodů byly lázně v historickém rozsahu vyloučené. Na prvním jednání kolokvia ležela na stole varianta něčeho jako tržnice nebo pasáž podobného konceptu jako pražská Černá růže, tedy multifunkční nájemný objekt s obchody a kancelářemi.

Nepřišlo mi to tenkrát vhodné a důstojné. Navíc Karlovarský symfonický orchestr neměl kde hrát a neměl své sídlo. Tohle místo, tenhle dům byl ideální příležitostí. Existovalo paradoxně i memorandum na výstavbu sálu, ale tento dokument se nemohl naplnit, protože neexistovalo řešení, které by bylo pro všechny přijatelné.

Mimochodem, celou novou myšlenku inicioval Petr Kropp, což je významný holandský architekt českého původu, který působil v té době jako hlavní architekt města – inicioval ji spolu s Petrem Polívkou, bývalým ředitelem Karlovarského symfonického orchestru. Opravených historických domů máte spoustu, ale Císařské lázně jsou mimořádné, a tak měli oba ambici přidat sál mimořádných parametrů.

O nás se vědělo, že jsme dokončili multifunkční sál v DOXu+, v Litomyšli v Jízdárně na Zámeckém návrší a v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Tyto intervence proběhly v různých typech prostorů s výraznými provozními a prostorovými omezeními. A to asi pro nás rozhodlo. Naše ověřovací studie pak potvrdila, že se hudební sál se zmíněnými kompromisy do dvorany skutečně vejde. Velkou zásluhu na výsledku měl akustik Martin Vondrášek, který s námi na všech těchto sálech spolupracoval, a také Petr Vlček, ředitel akustické firmy AVT Group, který spolupracoval u posledních dvou realizací (DOX+ a Císařské lázně – pozn. red.).

Vámi zmíněný cíl nás přivádí ke klíči k projektu, tedy k zadání. V jednom z vašich dřívějších rozhovorů na Archiwebu, kde jste mimo jiné mluvil o své Laboratoři experimentální architektury, jste zdůrazňoval důležitost kritické analýzy zadání. Právě tento přístup, zdá se, otevírá prostor pro hledání kompromisů. Mohl byste jej přiblížit konkrétněji?

Kompromis se dá dělat v okamžiku, kdy je zablokované jednání a hrozí, že nebude nic. Jako příklad za všechny uvedu vzduchotechniku. Norma pro shromažďovací prostory požadovala asi až čtyřicetinásobnou výměnu vzduchu po celou dobu provozu sálu, a ve svém důsledku znamená gigantickou strojovnu. V koncertním sále ale máte pauzu a můžete o přestávce vzduch rychle vyměnit – při vysokých rychlostech a vysoké hladině hluku. Což byla naše varianta. Takže žádná dvoupatrová strojovna, ale ani strojovna jednopatrová. Jen kompaktní kontejner na střeše, který tam také dnes je a kterého si ani nevšimnete.

V autorské zprávě popisujete sál jako „nástroj,“ který funguje tradičně, ale také umožňuje experimenty. Vystoupila zde Česká filharmonie, ale konal se tu i koncert populární hudby, kdy se jeviště zasunulo a pod pódiem vznikl kotel. Jak byste rysy vašeho nástroje shrnul?

Náš sál můžete akusticky naladit na potřebné parametry konkrétní produkce podobně jako ladí nástroj muzikant. Nakonec se dá považovat za hudební nástroj – z hlediska odrazů a šíření zvuku uvnitř uzavřeného prostoru, který rezonuje. Stroj na rašelinu se nahradil strojem hudebním. Čili stroj za stroj.

Paměť

Sál nazýváte také Červený krab. Než se dostaneme k fungování kraba ve dvoraně, jaký vztah vás poutá k neorenesančním lázním od Fellnera a Helmera?

Inspirací sálu byla dávná kresba robotického kraba z mého dětského časopisu ABC. Myslím, že přezdívku jako první použil Petr Vlček. Když se ptáte – ta budova je pro mě impozantní stejně, jako je pro mě impozantní celé 19. století. Jeho odkaz je stále aktuální a z dnešního pohledu moderní. Jen jazyk architektury je dnes a tenkrát jiný. Principy zůstávají, a proto jsem neměl pocit, že bychom navrhovali cosi v rozporu se stávající budovou.

Mimochodem, kdyby byla šance, udělal byste dnes něco jinak?

Lituju jen toho, že se mi nepodařilo investora a památkáře odradit od plošného omítání a výmalby historického prostoru. Dvorana bývala strojovnou s litinovým lešením s výtahem. Podzemní chodbou vyjížděly z rašelinového pavilonu vany naplněné rašelinou, aby vjely do koupelen. Ty výpary a stavební zásahy vytvořily na zdech krásné malby jako obrazy od Boudníka. Teď jsou pryč. Ztratila se podstata. Relikvie a svědectví doby.

Jaké byly důvody?

Ve dvoraně se řada instalací od elektrotechniky až po svody ze střechy zasekávala do obvodové stěny. Mně by nevadilo, ani kdyby by byly přiznané na povrchu. Naopak. Nevadily by mi ani nové stopy po úpravách oken atd. Jenže převládl názor, že by to pak vypadalo jako nedodělané. Úplný nesmysl. Vždycky to tak bylo. Nechápu, proč se tyto hodnoty nechrání. Myslím, že to je dluh památkové péče, která podle mé zkušenosti taková řešení preferuje. Máme s tím problém na všech stavbách.

Vraťme se k jazyku 19. století.

Tehdy vznikly věci, které se používají dodnes: termoska, gramofon, telefon… Byla to pionýrská doba, kdy se prolínaly a inspirovaly různé obory. Bratři Wrightové začínali s obchodem na kola, aby pak na přelomu století vytvořili první kluzák a nakonec i letadlo. Křídla prý potahovali krejčí, kteří potahovali dámské krinolíny jemným plátnem… To jsou kontexty doby. Romány Julese Verna, které predikovaly budoucnost daleko dopředu, estetika parníků… Zkrátka nová doba, nová energie, nové myšlenky.

Přišel čas na Červeného kraba. Takže: jak jste přišel na kraba?

Základní strategie života je adaptace. Proto je tak úspěšný. Není to krásná metafora? Živočich, který se tu adaptoval... Možná, že kdybyste do prostoru vložil skutečného kraba, samozřejmě příslušné velikosti, asi by svá klepeta zastrčil do nik vedle schodiště – a natočil by se tak, aby se do prostoru pohodlně směstnal.

Dobrá, ale proč právě krab?

Ve svých návrzích pracuji s inspiracemi. Ty předcházejí návrhu, ale nevolím je náhodně. Vycházejí nejen z vizuality, ale především z principů. V tomto případě byl inspirací robotický krab ze zmíněné dávné ilustrace v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Připomenu, že v té době se tady komiksy nesměly…

Náš sál převzal logiku toho, jak byl zkonstruovaný, a do jisté míry tím převzal i jeho vizualitu. A smysl. Co mě zajímalo, byla komplexnost, univerzalita a adaptace konceptu robota – a to jsem převedl do návrhu. Je vlastně jedno, jestli je v tomto případě inspirací kresba z dětského komiksu, nebo experimentální roboti od NASA pro průzkum jiných planet. Mimochodem, ti také připomínají kraby. Pohybují se na šesti nohách a mají klepeta s různými nástroji.

Emoce

A dál? Co následovalo po znovuobjevení obrázku kraba?

Svět kolem nás nám zprostředkovávají smysly a my jej vnímáme hlavně skrze pocity. Možná vás to překvapí, ale i když je výsledek návrhu čistě racionální, hledám nejprve obrazy a pocity. Pak najdu inspiraci, která tomu odpovídá, a skrze ni se návrh zhmotní nebo, řekněme, legitimizuje. To, co návrhu předchází, je intuitivní a neměřitelné… A tudíž v naší společnosti i krajně podezřelé (smích).

Jako byste lovil v proudu jakési ponorné říčky… Ale kromě robotické konstrukce je tu ještě téma barevnosti. Červená barva sálu je velmi výrazná. Nebývá taková barevnost v architektuře předmětem polemik, zvláště když jde o prostor pro hudbu

Pro mě představuje architektura v první řadě téma emocí. Červená je v sále ze dvou hlavních důvodů. Jitří smysly. To je první důvod. Ať už chcete nebo ne, dočítám se, že ve vašem mozku a těle vyvolává tato barva řadu biochemických procesů – procesů bioelektrických a fyziologických. Zvýší se vnímavost. Lépe slyšíte a vidíte, protože vaše tělo se stává ostražitějším a jeho intenzita vnímavosti se proměňuje. Předehřeje se.

Druhý důvod je scénografický. Při nasvětlení scény vynikne jeviště. A ty části, které nejsou nasvětlené, zmizí v šeru. Pro lidské oko, které se pohybuje v šeru a ve tmě, vykazuje červená barva menší kontrast, než vykazuje barva černá – tedy vůči svému pozadí. Vybavil jsem si dokument o lovcích, kteří se oblékali do červené právě z toho samého důvodu.

Tenhle efekt byl patrný například během koncertu symfonického orchestru, kdy byla nasvětlená celá scéna – při porovnání s koncertem Belly Adamové, kdy byli bodově nasvětleni jen umělci na pódiu.

Asi teď každého napadne otázka, proč se tedy nenavrhují všechny koncertní sály červené?

Některé se také tak dělají. Jeden příklad za všechny: krásný červený sál od studia LMN Architects ve Voxman Music Building ve státě Iowa v USA. Architekti s účinkem barev běžně počítají. Pravdou ale je, že v interiérech hudebních sálů červená barevnost ve velkém rozsahu moc běžná k vidění není.

Nemělo by záležet také na charakteru hudby, která se tu hraje? Třeba má cílit k sladění prostředí, resp. určitě nemá narušit třeba jistou konejšivost zvuků nebo zklidnění.

To každopádně, ale právě proto sál nabízí mnoho možností, jak pracovat se scénografií. Tu červenou prostě můžete vypnout; nebo ji potlačit vhodným nasvětlením. Světlem můžete měnit odstín i intenzitu barevnosti a závěsem vytvořit kolem sálu měkkou náruč.

Když už se věnujeme červené… Mohl byste popsat její odstín?

Je to tajný recept. Něco jako YK Blue nebo PH Red (smích). Ale není tajnost, že vedle barevnosti tu důležitou roli hraje i veličina materiálová, už jsem o tom někde mluvil: zvuková vodivost kovu konstrukce našeho transformeru. Může zesílit energii orchestru.

Závěrem k relaci hudby a architektury… Je tajemná. Možná všemocná. Tahle všemocnost může působit občas až uhrančivě, například skrze scénografii na jevišti opery. Architektura je zkamenělá hudba…, prohlásil Goethe.

Je to krásné přirovnání. Architektura je pro mě zápis, něco jako notová osnova své vlastní kompozice. V zásadě se dá každá struktura přečíst také jako notace… A také se dá zhudebnit. Tedy i architektura. A teoreticky se dá každá architektura použít i jako hudební nástroj. Jsou to duté prostory obalené pláštěm, který může rezonovat…

Odbočka – škola

Jste dlouholetým pedagogem na Fakultě architektury ČVUT.  Jak vybíráte témata pro školní ateliér?

Výběr témat není zas tak volný, jak by se mohlo zdát. Architektura je vázané povolání a z toho vyplývá povaha výuky v ateliéru. Studentky a studenti musí projít různými typologiemi, které jsou dopředu dané. Základní rozsah toho, co by každý po absolvování ateliéru měl umět, je tedy také daný. Prostor pro odlišnost je jen v tom, co k tomu přidáte navíc. V mém případě metodu a specifické zadání.

Co tím myslíte?  

S kolegou Jaroslavem Hulínem učíme konceptuální přístup k architektuře, který pracuje s kreativní inteligencí ve smyslu, jak ji popisuje ve svém testu Joy Paul Guilford, slavný americký psycholog. Museli jste vymyslet například co nejrychleji, co nejvíce způsobů, k čemu se dá použít: párátko na zuby, cihla a kancelářská sponka. S úkoly v architektuře je to podobné. Musíte se ptát: K čemu se dá použít dvorana v Císařských lázních? Jak udělat koncertní sál z barokní jízdárny? Jak navrhnout vzdělávací centrum jako učební pomůcku? Detailně to popisuji v případě školních zadání v publikaci s názvem Diagramy 03. Zkrátka bychom chtěli, aby se naši studenti a studentky naučili tvořivě přemýšlet nad jakýmkoliv úkolem. V praxi nevíte, co vás potká. Každá situace bude jiná, každý investor i omezení…

Když zůstaneme u vašeho aktuálního zadání.

V tomto semestru se zabýváme návrhem Nové vsi. Bývalá středověká osada s archeologickými vykopávkami základů desítek domů, vodním mlýnem a tvrzí. Lokalita na jihu Vysočiny je inspirována zaniklou středověkou vesnicí Mstěnice.Zadání přinesl Jaroslav Hulín, který to tam dobře zná. Místo je velice silné a mně se líbila představa, že by zase ožilo a stalo se městem či vsí, resp. Novou vsí. Jak už jsem se zmínil, zadání používáme pro vytvoření něčeho jako trenažéru pro kreativní přemýšlení. Z tohoto pohledu není zas tak důležité, na čem se studenti a studentky učí. Výhodou však samozřejmě je, když je téma zároveň inspirativní.

Jakou roli podle vás hraje kontext, například veřejný zájem coby významný úhel pohledu v demokratické společnosti?

Podle mě je respekt k veřejnému zájmu samozřejmou součástí odpovědnosti architekta. Návrhy vznikají v určité době a atmosféře, a to vše se pak automaticky manifestuje v návrhu. Míra reflexe, etická stránka, sociální hledisko a aktuálnost je pak na volbě autora konkrétního návrhu a odráží jeho osobní integritu. Naše vedení práce spočívá mimo jiné v pomoci definovat zásadní hodnoty a také ve zpětné vazbě.

A když zůstaneme v Nové vsi?

Jde o rehabilitaci opuštěných míst a jejich uvedení do života. Rozhodli jsme se, že vykopávky objektů ponecháme umístěné v centru prostoru – z piety jsou nedotčené. Nová ves je se všemi budovami postavená na oválném prstenci kolem. Tento prstenec byl součástí zadání. Je to jakási prostorová regulace. A na základě této ne zcela běžné situace se snažíme učit kreativní přemýšlení.

Na FA vedete také doktorské práce, Nikoleta Slováková, jedna z vašich doktorandek, se mimochodem stala součástí vašeho autorského týmu úspěšného koncertního sálu... Jaké téma si pro svou doktorandskou práci zvolila?

Město na kolejích. Šlo původně o poetický název její diplomové práce, která se zabývala možnostmi rozvoje Negrelliho viaduktu. V měřítku Prahy by tak vznikla nová čtvrť v přímém kontaktu s viaduktem. Něco jako Loop Line v Ósace, kterou jsem částečně zmapoval při svém studijním pobytu v Japonsku. Loop Line je okružní železnice, jež je umístěná na viaduktu kolem městského centra. Po zhruba jednom kilometru najde obyvatel vždy zastávku, tedy přestupní uzel. Do tohoto viaduktu je vestavěno celé další město s infrastrukturou, bydlením a službami. Takže tématem práce a bádání Nikolety bylo hledat metody, jak využít potenciál železnic nikoli jen jako dopravních staveb, ale kompaktního lineárního města se vším všudy.

Už coby profesor aktuálně pracujete na vlastní doktorandské práci.

Chci se systematicky zabývat vyhodnocením realizací a konceptů v akustice, kterými jsem se takřka třicet let věnoval – i na teoretické úrovni. Doufám, že práci začátkem příštího roku dokončím. Ponese název Koncertní sály jako hudební nástroj.

Z vašich nástrojů, by se dal sestavit malý orchestr...

Prozradím na sebe, že paradoxně nemám hudební sluch a také, že neznám ani pořádně noty. Ani neumím hrát na nějaký hudební nástroj, i když jsem dřív experimentoval a sestrojoval výtvarné objekty a pokoušel se na ně hrát… Až to skončilo sálem DOX+, kde Martin Janíček a Filip Jakš zahráli před publikem moji skladbu na konstrukci budovy skrze lana. Notaci jsem vytvořil ze studentských projektů. Inspiroval mě k tomu Jan Tabor, když zhudebnil skici Zahy Hadid. (Jan Tabor je rakouský teoretik architektury, publicista českého původu, pedagog v ateliéru Zahy Hadid na vídeňské Angewandte – pozn. red.).

Hudba má určité frázování, rychlost, směr… Zkrátka, když vytvoříte pravidla, jak hrát, může se stát notací cokoliv.

Děkuji za rozhovor.

Jiří Horský