Vyšla Alfa 05/19

Pod titulky Jak se učí za rohem? Z bakaláře na magistra, Ze školy do praxe, Obhajoby závěrečných prací, Od zadání k návrhu apod., zkoumali organizátoři „nahlas“ terén edukace mimořádně důkladně a část této rozsáhlé analýzy publikuje Alfa pod původním názvem Jak se učí za rohem.

V úvodní části pak zpravodaj připomíná nedávnou slavnost v Betlémské kapli, během níž děkan Fakulty architektury prof. Ladislava Lábus předal medaile FA ČVUT pěti významným osobnostem naší akademické obce: doc. Michaele Brožové, prof. Janu Fišerovi, prof. Václavu Girsovi, prof. Tillu Rehwaldtovi a doc. Zdeňku Rothbauerovi. Jde o nejvyšší akademické ocenění školy.

Udělení vyznamenání zrcadlí také hodnoty, které většinou zůstávají skryty pod povrchem všedního dění. Redakce fakultního zpravodaje nabízí čtenářům hlubší vhled do světa profesního myšlení a prožívání každého z oceněné pětice – a to prostřednictvím odpovědí na zaslané otázky.

Reakce přetiskujeme v plném znění.

1/ Ve spojení se školou a se studenty jste zažili jistě řadu krásných situací. Které z nich si dokážete vybavit a popsat?

2/ Který z vašich stávajících i bývalých studentů vás nejvíce potěšil?

doc. Michaela Brožová

1/ Jiskřivé sluneční ráno na břehu Lémanského jezera v Corseaux na předměstí Vevey. První zastávka na každoroční cestě do La Tourette; studenti vystupují z autobusu po noční jízdě z Prahy. Nízká bílá zeď s brankou, za ní horizontální linie nenápadného domu, který Le Corbusier navrhl pro rodiče a klavír (maminka vyučovala hudbu do vysokého věku). Úsporný „kontejner“ 16 x 4 m, s plochou zelenou střechou, na „nezastavitelném“ pozemku na hraně jezera, kdysi provokoval majitele honosných domů v okolí. Poučení i dnes… Uvnitř plynoucí prostor s nejnutnějším dělením, čtrnáctimetrovým pásovým oknem pozorujeme francouzské Alpy na protější straně jezera. Povídáme si o vzniku domu i renovaci, o mýtu LC „bílých vil“ (podle nejnovějších průzkumů byly barevné, viz odkryté vrstvy omítek zde). Jednoroční poznatky o kompozici, geometrii, materiálech, stavební fyzice i statice se začínají proměňovat v živou skutečnost, dostávají smysl. Po prohlídce všichni končíme v chladivé vodě jezera. Obraz ideální výuky?

2/ Takových je mnoho, těžko odpovědět jediným jménem. Mám radost, když se naši studenti i absolventi neztratí ve světě a dávají o sobě vědět; úspěch v soutěžích nebo práce v prestižním ateliéru jsou bonusem navíc. Asi největším překvapením byl pro mě můj doktorand Ondřej Doule, který se kdysi od počátečního tématu bydlení posunul ve své dizertaci k bydlení v extrémních podmínkách a nakonec zakotvil v NASA a zabydluje vesmír.

prof. Jan Fišer

1/ Krásných situací různé intenzity bylo v období mého působení na fakultě celá řada. Možná už první pozitivní pocity z existence nově založeného Ústavu průmyslového designu v září 2009, tehdy ještě v prostorách budovy staré menzy. Vědomí, že se daří úspěšně realizovat záměr prof. Zdeňka Zavřela, tehdy v pozici děkana. Takže krása! Pak přechod do nové budovy Fakulty architektury. Velké ateliéry, vybavené dílny. Pamatuji si i první reakce a diskuse o novém prostředí. Debaty o vhodnosti užití tmavé podlahy z marmolea s následným vysvětlením, že prostor přece prosvětlí bíle potažená rýsovací prkna. Obavy brzy rozptýlily rozzářené obrazovky laptopů. S kolegyní v ateliéru Henrietou Nezpěvákovou se jistě shodneme na krásných situacích, kdy se ateliéru daří, zvolilo se atraktivní zadání, v ateliéru je plno a nikdo nechce domů. Mezi ta nejlepší zadání asi patřila spolupráce s továrnami na porcelán. Výsledkem byla řada realizovaných užitých předmětů, řada ocenění na výstavách a zařazení do výroby.

2/ V našem Ústavu průmyslového designu praktikujeme systém cirkulace studentů mezi ateliery s možností výběru podle atraktivity vypsaného zadání. Máme tak šanci poznat většinu studentů. Dobrý pocit z případných úspěchů studentských výstupů tak můžeme mít všichni ve všech pěti ateliérech. Bezpochyby lze za velmi úspěšné považovat Ivana Valiguru, Terezu Vackovou nebo Lucii Koudelkovou. A musel bych jmenovat celou řadu dalších, kteří byli v uplynulých téměř deseti letech existence ústavu oceněni, a věřím v mnohé další, které úspěchy v jejich tvorbě teprve čekají.

prof. Václav Girsa

1/ To jsou ty vzácné chvíle, kdy se začne projevovat u našich studentů hlubší zájem o obor, a pak v těch situacích, kdy má školní projekt opravdu konkrétní smysluplný dopad do praxe, tedy když práce studentů přispěje k záchraně památky, což se nám několikrát podařilo – například v případě buštěhradského pivovaru odsouzeného k demolici, který díky studentům stále stojí. Tak z toho máme radost. Nejde nám ovšem jen o výchovu specialistů pro obnovu památek. Ale o to, abychom si společně všímali dokladů o úsilí předchozích generací o krásu a malebnost staveb, o harmonický soulad člověka s přírodou. A poučili se tím. Máme co dohánět.

2/ Radost mi dělají ti naši absolventi, kteří se rozhodnou nasměrovat svoji dráhu do památkové péče, nebo se chtějí uplatnit jako

prof. Till Rehwaldt

hostující profesor v Ústavu krajinářské architektury

1/ Nedávno jsem kráčel nově navrženým kampusem berlínské Technické univerzity v Charlottenburgu. Před několiky lety jsem zde vyučoval jako hostující profesor a stále si pamatuji na velice nuzné prostředí tohoto otevřeného prostoru, navrženého Hertou Hammerbachovou kdysi v padesátých letech minulého století. Ale dnes je zde vše zářící a nové, elegantní obkladová dlažba se zajímavou strukturou kamínků mozaiky. Na ní stojí nábytek, navržený se zřetelnou grácií. Byl slunný den a kampus působil velmi přátelsky a přívětivě. Nejvíce mě těšilo, že vše bylo navrženo mým bývalým studentem a vedoucím bakalářského programu Denisem Dizici. Zvítězil v krajinářské soutěži a dokázal realizova svůj projekt.

2/ Rád bych odpověděl na tuto otázku obecně, protože by nebylo spravedlivé, kdybych někoho opomněl. Mnoho mých studentů si vydobylo významnou pozici v krajinářské architektuře. V debatách o navrhování a konceptech prokázali svůj talent a osobitý jazyk. Já sám jsem s nimi odborně rostl. Ať již během konzultací v Drážďanech, teoretických disputacích v Berlíně nebo v současnosti v pražském ateliéru – otázky a myšlenky studentů mě pingpongovými inspiracemi přivedly vždy k novým hlediskům.

Mnoho mých studentů dnes plní role úspěšných krajinářských architektů, někteří i v mé kanceláři. A tak jsem rád, že mnohé debaty, které začaly na univerzitě jako čistá teorie, pokračují v praxi a výsledky se zrcadlí v realizovaných projektech.

doc. Zdeněk Rothbauer

Za osmnáct let mého působení na fakultě prošlo naším ateliérem takřka tisíc studentů. Snažil jsem se po celou tuto dobu předat svým žákům všechno ze svých zkušeností, které jsem nasbíral za svou profesní praxi. Studenti byli pro mne vždy moji mladší kolegové, a pokud jsem u nich probudil vášeň pro architekturu, byla to pro mne ta největší odměna. Na celé této práci mne nejvíc bavilo sledovat, jak studenti od třetího semestru začínají chápat, že v architektuře nejde jen o formální vyjádření budovy zvnějšku, ale že podstata je v řešení vnějšího i vnitřního prostoru a v jeho vyjádření do adekvátní formy. Vzhledem k mému vztahu ke studentům se tak stala posléze řada z nich mými osobními přáteli. Všichni samozřejmě nebyli předurčeni pro koncepční práci, těch bylo spíše poskrovnu, proto se právě tito zapsali nesmazatelně do mého vědomí už během studia. První z nich byl Daniel Baroš, zvítězil v pátém ročníku soutěže do Brna a jeho diplomní projekt na muzeum letectví se dočkal ohlasu i v japonském odborném tisku. Následovala zajímavá studentská skupina, která ke mně přešla po smrti mého přítele Jana Bočana. Na jejich diplomní projekty rovněž nelze zapomenout. Patřili mezi ně Vojtěch Sosna, Karel Filsak, v dalším semestru Hanka Kropáčová, Eva Šarochová a další, byly to velmi silné ročníky. O těchto mých bývalých žácích je v poslední době čím dál víc slyšet, jde o nastupující generace koncepčních tvůrců. Za poslední semestr mne potěšilo vítězství dvou studentů čtvrtého ročníku v soutěží na výškové domy do Butovic. Odhadoval jsem už v loňském semestru, že Norbert Lichý se zařadí mezi ty nadějné, kteří budou posléze další nastupující generací skvělých architektů. Uvedl jsem jenom pár jmen a měl bych jejich počet rozšířit, těch dobrých, kteří časem překvapí, bude jistě víc.