Listopadové oslavy ve fakultním zpravodaji Alfa

S listopadem 89 se rodí nová struktura demokratického právního státu a s ní se rodí také „veřejná škola“; dnešní samozřejmost, nezapomeňme ale, že totalitní generace podobnou instituci neznaly. Fakultní zpravodaj spouští svou sondu mezi členy listopadové Akademické rady FA ČVUT 89 – a ilustruje ji svébytnou „galerií“ vybraných ukázek české předlistopadové a polistopadové architektonické tvorby. Čtenářům v čísle představuje také duchovní a vědomostní zázemí naší Alma mater: devět osobností, jejichž přínos škole ocenil děkan Ladislav Lábus předáním medailí FA ČVUT. Fakultní zpravodaj zde dále nechá nahlédnout i do myšlenek debatérů z fakultní besedy „architektů v sametové revoluci“ a atmosféru korunuje v Alfě publikovaná socha The Rolling House, vytvořená studenty z ateliéru Seho na fakultní piazzettě jako dárek k životnímu jubileu prof. Aleny Šrámkové a to podle skici Johna Hejduka, člena New York Five; zde především autora plastik, věnovaných oběti Jan Palacha, která došla svého odkazu v listopadu 89.

Stručně jubilejní Alfa 9-10/19

• Pocta Aleně Šrámkové: The Rolling House na fakultní piazzettě – ozvěny Palachovy oběti
• Devět osobností FA ČVUT: 9x laudatio a 4x vize – architektura a škola za 10 let
• Z myšlenek účastníků fakultní besedy k sametové revoluci
• Přítomnost minulosti: Sedm otázek členům listopadové Akademické rady Fakulty architektury ČVUT
• Galerie ukázek předlistopadové a polistopadové architektonické scény
• Reflexe tří dnešních studentů FA ČVUT
• Epilog aneb Z Ďáblovy chýše:
  • Nad architektonickým samizdatem Staroměstská radnice
  • KSČ a její mechanismus řízení Fakulty architektury ČVUT

Z Alfy vybíráme

Jaroslav Kučera, Letná 25. 11. 1989. Stávkující studenti Fakulty architektury ČVUT s transparentem, vyzývajícím k likvidaci vedoucí úlohy KSČ, dávní kolegové Radim Boháček, Luděk Jasiok, Jan Kupka a další, střecha stadionu Sparta v Praze, 25. listopad, 1989. Jde o jednu z nejkrásnějších fotografií listopadu 89, nota bene dokumentující účast architektů. Mimochodem v adrenalinem nabité situaci prokázali studenti chladnou hlavu ale i profesní myšlení. Velikosti okamžiku i tušeného měřítka demonstrace na Letné přizpůsobili měřítko megapoutače… A tak vytvořili formát apelativního prostředí; když demonstrant zvedl oči z podia, nad hlavami davů, blízko nebe, zářila na transparentu jeho hesla, která již nikdy nezapomene…

Na vysoké střeše ovšem bylo kolegům citelně chladno a docela foukalo, jak potvrdili redakci Alfy – a jak demonstruje Kučerův snímek, který byl též součástí nedávné fotografické výstavy Listopad 89 v dokumentární fotografii na Fakultě stavební ČVUT. Redakce děkuje autorovi za povolení publikovat dílo bez nároku na honorář.

Hommage a Alena Šrámková (90)

Ozvěny Palachovy oběti před Fakultou architektury ČVUT

FA ČVUT & John Hejduk: The Rolling House

The Rolling House, autoři: John Hejduk, Hana Seho, Anita Černá, Jakub Daniel, Eva Eöllősová, Jiří Foller, Kateřina Grejtáková, Monika Jůzová, Zuzana Krištofíková.

Spolupráce: Matěj Dědek, Pavel Halgaš, Vendula Hladoníková, Daniel Homola, Roman Hrabánek, Míša Chitovová, Kryštof Krupanský, Jan Podolka, Štěpánka Poučová, Jaroslav Smejkal, Pavel Struhař, Martin Tauer, Katarína Tomášiková, Sára Trojovská.

Podklady: skica, kniha Vladivostok apod.

Výška, šířka: 5500 × 2500 × 2500 mm.

Konstrukce: dřevěné hranoly + osb desky, opláštění: ext. ocelový plech, int. vodovzdorná překližka, 2019

Trvalý objekt na nádvoří NBD

Přítomnost minulosti

Akademická rada FA ČVUT - první svobodný orgán FA ČVUT 1989

Motto

[…] Pro dnešní mladou generaci představuje listopad 1989 už jenom pár hesel, probleskujících z nepoznatelné temnoty primitivní doby dávno zmizelého světa bez počítačů, internetu, mobilních telefonů a sociálních sítí. Ta „temná“ doba jim prostě nemá co sdělit. Proměnil se svět, do „historie“ nenávratně zmizelo Československo i komunis­mus. Zdánlivě s tím „zmizelým“ světem nemohou mít nic společného. Jenomže právě v něm jsou jejich kořeny – jediné kořeny, které kdy budou mít. Zajímají se o ně? Nebo jim, jako všem generacím před nimi, stačí jen dojímavé historky o cinkání klíči a vítězství pravdy nad lží a nenávistí? Nikdo nemůže popřít, že jsme v té chvíli byli svědky zázraku. A bez ohledu na všechno, co se nepovedlo, ten zázrak pokračuje. Poprvé v moderních dějinách – tedy přinejmenším od národního obrození – se nemusíme vymlouvat na cizí moc či zavinění. Za všechno si můžeme sami. Za všechno dobré – i za to nedůstojné a špatné. A nikdo jiný to za nás nezmění. Ejhle, svoboda. […]

Jan Urban, Anatomie zázraku, Aktuálně, 25. 8. 2019. Autor je spoluautorem koncepce i názvu Občanského fóra, od ledna do června 1989 OF vedl.

Letošní oslava resuscitace občanské svobody připomíná studentům i kantorům mj. také znovuvymezení hranic akademické půdy. Otevřená, svobodná společnost i nedotknutelné akademické území představují spojité nádoby…

I ve světě Fakulty architektury ČVUT v listopadu a prosinci 1989 kráčely – podobně jako ve Špalíčku a Občanském fóru – velké malé dějiny. V pěnách dní se tvaruje podoba budoucího vedení profesní školy – fakultní Akademická rada, zítřejší Akademický senát. Listopadový výbuch dovede „rebely“ a fakultní vedení k provozování mírové dohody: Proměnu největší profesní vzdělávací instituce v ČSR (tehdy ještě ČSSR) povede třetina zástupců nově ustavené Obce architektů, vytlačující komunistický Svaz českých architektů z Letenské ulice do zapomnění, třetina rebelující studenti a třetina pedagogové náhle „staré“ FA ČVUT. [Kompletní jmenovité složení – viz závěr článku, pozn. red.] Návrat do známých dějů převratového kolotání hodlá Alfa využít ke kritické reflexi uběhlého třicetiletí. Zapomenuté aktéry vyvoláváme tedy z pomyslného záhrobí zpátky na veřejnou scénu. Cíl je jediný: myšlenkové souřadnice architektonické situace ČR 1989–2019.

Sedm tázání členům Akademické rady FA

1/ Kterou hodnotu vedle „znovuobjevené“ svobody považujete za nejcennější výdobytek listopadu 89, jenž ovlivnil svět architektury či (a) profesního vzdělávání?

2/ Kdybyste dostal šanci zrevidovat svůj tehdejší postoj a/ ve vztahu k vnějšímu světu, b/ k odbornému segmentu, změnil byste něco?

3/ Při pohledu na současnost: je podle vás něco k „nápravě určitého nedostatku či pochybení“ v oblasti architektury či odborného vzdělávání jako důsledku listopadového převratu?

4/ Mohl byste porovnat stav současné profesní diskuse s odbornou diskusí v období osmdesátých let minulého století?

5/ Co bylo pro vás nejvýznamnějším okamžikem sametové revoluce, na který nikdy nezapomenete?

6/ Zaznamenal jste u sebe během listopadového převratu či po něm strach?

Může jít například o obyčejnou živočišnost (z hrozícího krveprolití), ale také o obavu z podvyživené vědomostní či kreativní připravenosti na náhlé otevření (mezinárodní) scény či z jiného osobního selhání uvnitř svobodně proudících sil či strach z převážení „údolní“ nevolnické mentality v procesu konstruování mechanismů demokracie apod.

7/ Traduje se, že architektura zrcadlí „ducha doby“. Mohl byste uvést příklad architektonické realizace, která podle vás nejlépe odráží ducha doby a/ předlistopadové, nebo b/ listopadové, nebo c/polistopadové?

Zdeněk Hölzel, tehdy zástupce Obce architektů

1/ Svobodu nic nepřebije. Vysvětlování, jaké to je, když chybí, mám nacvičené u dcery v Austrálii: jednoduše to vysvětlit nejde. Ale čím déle se svobodou jsme, uvědomuji si víc a víc, že ji musí provázet odpovědnost.

2/ V té první Akademické radě (s Hubáčkem, Línkem, Rajnišem) jsem byl překvapený hlavními tématy studentů: Ne jak studovat, ale uvolnit docházku (chodit kdy chci) a přestěhovat školu z odlehlých Dejvic do centrální Prahy (s hospodami, divadly a tak). Mluvilo se o kasárnách na náměstí Republiky, které zrovna armáda opouštěla. Vůbec jsem pro to nebyl. Tak to bych dnes revidoval takto: Slíbil bych jim to, aby slyšeli to, co chtějí, a nebyl protivný. Slibem nezarmoutíš.

A pak mě překvapilo (a stále překvapuje), kolik lidí současně s těmi bohulibými (a zjevně morálními) postoji ke společnosti nezapomínalo (a stále nezapomíná) na sebe.

Příklad: student – radši nejmenuju – nabídl tehdejší Obci architektů propagaci na amerických univerzitách – ta mu cestu zaplatila, vybavila ho i penězi. Po několika návštěvách těch univerzit nám napsal, že propagovat nebude, protože tam zůstane…

3/ Nic mě nenapadá.

4/ V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo samozřejmě obtížné shánění informací – oproti dnešnímu instantnímu internetu (zase si to dnes těžko představit). Diskuse byla jednodušší – oni a my. Z toho pramenila větší semknutost a porozumění uvnitř komunity. Ovšem také vědomí závažnosti (je tu opět ta odpovědnost). Současná diskuse je poučenější, bohatší. Zato nemá tu tíhu neodvratnosti. Vzápětí se objeví nový názor.

5/ Osobní: 17. listopadu uprostřed koncertu v Obecním domě ohlásili, že policie bije na Národní děti, a koncert skončili. Cestou domů na Národní zbytky bitvy, boty. Doma rozklepaná vystrašená gymnaziální dcera Eliška pod peřinou – byla s průvodem na Národní.

6/ My jsme s Honzou Kerelem asi měli čuch: v létě 1989 jsme po 12 letech podali výpověď z Pražského projektového ústavu (a nevěděli, kam půjdeme). Výpovědní lhůta končila koncem listopadu. Tedy to, co se dělo, přesně pasovalo na naše očekávání radikální změny. Strach v tom určitě nikdy nebyl, ale uvolnění.

7/ a/ Předlistopadové: zbourání starého historického a znovupostavení nového města Mostu a jeho zmapování Jiřím Ševčíkem.

b/ Listopadové: tak rychle přece nic nejde.

c/ Polistopadové: škála a mnohost všech těch nových staveb.

Listopad 1989: zaměstnanec Pražského projektového ústavu. Čas od času zašel bolševický ředitel Mouček a ponoukal: přece nezůstaneš u prkna? Musíš řídit lidi! (a vstoupit). Já vždy odpovídal, že moje ambice je právě projektovat, listopad 2019: projektuju stále a dodnes, jen ve své firmě AHK architekti.

doc. Tomáš Hradečný, tehdy student FA ČVUT

1/ Vezmu-li svobodu jako samozřejmý předpoklad všeho dalšího dění, aniž bych se zabýval jejími významy, výklady a důsledky jejího užívání, potom v zúženém světě našeho Česko-Slovenska vnímám na poli architektury jako největší výdobytek možnost realizovat architektonické soutěže. Svobodnou soutěž chápu i jako součást profesního vzdělávání. Vždy mě znovu překvapí, jak zdravým instrumentem architektonická soutěž je. Kritikové (někdy zčásti oprávněně) tvrdí, že vede k průměrnosti výsledků, a tím ztrácí na významu. Nesouhlasím. I průměrný výsledek průměrné architektonické soutěže bude výrazně vyčnívat nad trapnou úrovní stavební produkce v Čechách.

2/ Otázka navozuje představu, že něco mohlo být výrazně jinak. Nezapomínejme však na zásadní problém naší společnosti – období po únoru 48 osnovali muži narození za Rakouska, ale formovaní první republikou, období po srpnu 68 ovládli soudruzi, kteří obstáli v letech poválečných, období po listopadu 89 bylo vítězstvím osob, jejichž charakter se utvářel za normalizace. Tato neúprosná logika napovídá, že na jiný typ změny prostě nebyl materiál.

3/ Domnívám se, že nejen na poli architektury a vzdělávání, ale v celospolečenském měřítku je tu jedna klíčová chyba – tou je kontinuita komunistických zákonů, která v nás uchovala nejhorší stereotypy předlistopadové doby a je jednou z příčin naší neveselé současnosti.

4/ V osmdesátých letech jsem coby student teprve začínal vnímat, že nějaká profesní diskuse existuje. Byly to takové ostrůvky v bezútěšném moři. Dnes je diskusní platforma mnohem širší, překračuje hranice a v zásadě nemá cenzora. Mám pocit, že tehdy se nepřítel schovával za plánované socialistické hospodářství. Dnes je vidět, že jsme si jím spíše sami, ale ze setrvačnosti si jej hledáme v Evropské unii. Naše mentalita je nastavená k boji proti nepříteli namísto soustředění energie na hledání a definici společných hodnot, na jejichž základě se můžeme pozitivně vyvíjet.

5/ Ten okamžik má v sobě těžko vysvětlitelný a ještě hůře pochopitelný význam. Jde o chvíli, kdy Federální shromáždění Československé socialistické republiky, plné komunistických poslanců, jmenovalo Václava Havla prezidentem…

6/ Měl jsem tehdy spíš opačný pocit. A sice relativně krátké euforické období, kdy předchozí všudypřítomný strach ze ztráty zaměstnání, vyhození ze školy, z povinné vojenské služby, ze šikany, z ponížení, ze závislosti na cizí moci, tenhle všechen strach byl vystřídán nadějí a vírou v lepší budoucnost beze strachu. Lidé na opačné straně prožívali zřejmě opačné pocity. Posléze tohle krátké období na obou stranách skončilo.

7/ a/Jižní Město, b/ Milunićův obytný soubor Hvězda na Petřinách, c/ Obytný soubor Nová Harfa.

Listopad 1989: student 2. ročníku FA ČVUT, listopad 2019: architekt, vedoucí ateliéru Ústavu navrhování I FA ČVUT.

Beseda k listopadu 89

Střední fakultní dvorana 11. 11. 2019

Bohatý program soiré obsahoval komentovanou návštěvu výstavy dokumentární fotografie z listopadu 89 v galerii stavební fakulty a odhalení sochy The Rolling House na fakultním nádvoří vytvořené studenty z ateliéru Seho podle skic Johna Hejduka. Ve střední dvoraně předal poté děkan prof. Ladislav Lábus medaili FA ČVUT devíti osobnostem školy a zúčastnil se křtu knihy 30 let svobody vydané fakultou. Besedu o odkazu sametové revoluce uvedlo kytarové sólo Prokopa Tomáška a korunoval koncert dua Vladimír 518 & Sifon.

Z myšlenek účastníků

Pozvaní: Mirko Baum, Radim Boháček, Tomáš Ctibor, Tomáš Hradečný, Luděk Jasiok, Jan Kupka, Ladislav Lábus, Tomáš Novotný, Tomáš Pejpek, Antonín Pokorný, Petr Rezek, Kryštof Hajn, Martin Rajniš, Vladimír Šlapeta, Alena Šrámková, Zdeněk Zavřel. A studenti FA ČVUT napříč ročníky.
Moderace: Adam Gebrian

Uvědomuju si, že na podobnou situaci nejsme připraveni. A málo se na ni latentně připravujeme. Příprava tkví v tom, že spolu lidé komunikují a hledají společné odpovědí na obecná témata. Například respekt k pravdě, jednoho k druhému. Jakousi principiální shodu v tom, co si myslíme, že je dobře, a co je špatně. Tomáš Ctibor

Čekali jsme na moment, kdy se budeme moci toho traumatu z roku 68 zbavit. Komunismu se podařilo rozbít společnost na atomy. Zmizel Skaut i Sokol… atd. Každý jsme stál sám za sebe. A za celých třicet let jsme se nenaučili spojovat své okolní pravdy. Chci ještě připomenout, že co se stalo v roce 89, je součást celosvětového procesu. I my jsme jeho součástí. A tohle pochopit a vstřebat bude pro českou společnost dost pracné. Zdeněk Zavřel

Někdo naši dnešní situaci nahlíží pesimisticky, ale přítomným studentům se takovou dnešní situace nezdá. Jsou dostatečně svobodni – a mohou si tuto svobodu užít i ve škole; jejich představitelé ve Spolku posluchačů architektury nebo v Akademickém senátu se mohou kdykoli setkat s děkanem či s kýmkoli z vedení školy a problémy diskutovat jak směrem dovnitř školy, tak směrem ven z fakulty. Student a člen Akademického senátu FA ČVUT Josef Holeček

Tzv. normalizace sedmdesátých let a současné znormálnění našich poměrů po listopadu je něco naprosto odlišného. My jsme byli tehdy zcela bezmocní. A dnes – například děti, které vedou Milion chvilek pro demokracii, vážně pochybují o tom, jestli je vhodná doba na demonstrace… Mně se zdá, že to je prima, že se rozhodli pro. Je v tom odvaha a vážím si toho. A jestli se někdo cítí v dnešní době bezmocný, jak jsme se cítili my za normalizace v sedmdesátých letech, ať si uvědomí, že si za to může sám. A každé ráno ať se podívá do zrcadla, jak už tady bylo řečeno, a v tom zrcadle ať se doví, jestli měl včera udělat, co udělal. Zdeněk Zavřel

Vytvářejme společenství, taková například jako my za bolševika. Vytvářeli jsme skupinky, třeba Zlatí orli apod. Když jsem třeba dorazil na Moravu, okamžitě jsem se zasunul do nějakého networku lidí, kteří přemýšlejí jako já a mají podobné zájmy. Protože když budeme mít dostatečně vybudovaná společenství, obstojíme i před tím globálním kapitálem.

A to je ten můj vzkaz dnešním studentům. Tomáš Ctibor

Jak fungovala moc KSČ při řízení Fakulty architektury ČVUT

Během třiceti let – logicky – pod nánosem „demokratických úkolů doby“ postupně upadají do zapomnění metody a techniky a konkrétní nástroje, kterými po desetiletí uplatňovala svou historickou roli totalitní síla v „socialistickém státě“. Oslava dnešního života ve svobodě si ale zaslouží i pohled zpět. Redakce Alfy se pokoušela najít a oslovit s titulní otázkou tehdejší funkcionáře KSČ ve fakultním vedení, ale přes vydané enormní úsilí příliš neuspěla. Někteří již nejsou mezi námi, někteří odcestovali pracovně do zahraničí, jiní bohužel ztratili chuť „vzpomínat“. Nakonec se podařilo oslovit Petra Starčeviče. Člen KSČ, v letech 1980–1985 odborný asistent na katedře urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. Následně ideový tajemník v kanceláři Českého svazu architektů v Letenské ulici (od prosince 1989 se svaz transformoval na Obec architektů). Od roku 1990 je architektem na volné noze. Žádosti redakce Alfy vyšel vstříc a v jeho systematickém pohledu se ke čtenáři dostává cosi jako symbolický „návod k použití“ , jeden ze vzorků jak se české údolí dá řídit jako „komunistická firma“… A může tak (nepřímo) porovnat mechanismus stroje státní vysoké školy v ČSSR v éře totality a mechanismus stroje veřejné vysoké školy v ČR v éře demokratického právního státu.

Z článku Petra Starčeviče

Úvodem

Již v závěru roku 1989 se při transformaci začala ukazovat slabší a nejednoznačná místa legislativního ukotvení Svazu českých architektů, nebyly zřetelné vzájemné vazby a vztahy svazu a architektonických škol a k největším otazníkům nakonec i pro mě patřily konkrétní mechanismy uplatňování politické moci a vzájemné prolínání. Pokoušel jsem se to tedy zpětně zkoumat.

V tehdejší diktatuře se všeobjímající vedoucí úloha KSČ odvíjela z článku Ústavy z roku 1960. (Jeho zrušení ihned na konci listopadu 1989 bylo, jak známo, zásadním požadavkem.) Do roku 1960 se privilegované postavení KSČ neopíralo o žádné zákonem dané ustanovení…

Preambule zákona o vysokých školách z roku 1980 přímo zakotvila vedoucí úlohu KSČ, kteréžto ustanovení kupodivu předchozí vysokoškolský zákon (z roku 1966) neobsahoval. Sebenepatrnější manažerská pozice byla po celou dobu tehdejšího režimu obsazována členy KSČ. Uplatňování vedoucí úlohy od roku 1980 na vysokých školách nacházelo tedy oporu také v legislativě. Zákon mimochodem (v par. 69/Sb.) přímo zakotvil povinnost vysokoškolského pedagoga aktivně pracovat „ve prospěch socialistické společnosti“.

Stroj

KSČ měla na fakultě svou organizaci, která byla řízena výborem (CZV KSČ). Ta se dále členila na jednotlivé katedrové stranické skupiny, jinak řečeno buňky. Celofakultní výbor KSČ byl do značné míry silným vlivovým tělesem. Veškeré detaily fakultního dění procházely v té či oné formě právě tímto výborem, a to včetně udílení souhlasu k cestě s cestovní kanceláří do tzv. devizové ciziny čili i do Jugoslávie. Předseda CZV KSČ byl automaticky členem kolegia děkana.

Ke klíčovým prvkům systému patřila z hlediska vrcholného zájmu tzv. kádrová oddělení [dnešní osobní odd. – pozn. red.]. Vedoucí býval automaticky členem zmíněného CZV.

Jako součást děkanátu každé fakulty existovalo oddělení zvláštních úkolů. Šlo o onu silovou a v utajení fungující složku moci, která byla provázána s ozbrojenými strukturami – se Státní bezpečností. Nevím, jak to bylo s vazbou na Lidové milice, které – jak se tradovalo – měly kdesi na fakultě sklad zbraní.

V souhrnu tedy nejen na Fakultě architektury ČVUT představovala KSČ hustou a svým způsobem nepřehlednou pavučinu.

Pro uplatňování moci byla důležitá osobní nebo poziční pouta navenek. Tak například bývalý děkan Jan Sedláček byl angažován v ústředním výboru KSČ v problematice vysokého školství. Dřívější proděkan Josef Horčička byl provázán s obvodním výborem KSČ Praha 6. Nejsilnější pouta se vázala na pražský městský výbor KSČ. V žádném z těchto případů nešlo o architekturu jako takovou. V tom hrál roli Svaz architektů. (…)

Celou listopadovou Alfu si můžete stáhnout zde.