Krajina zaznívá v československé architektuře už v raných poválečných úvahách Ladislava Žáka o pozitivní roli přírody, zelení prostoupeného zahradního města, duchovního zakotvení. A jistou míru surreálné přírodně-technicistní poezie nelze přehlédnout ani v naší meziválečné architektuře (např. bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové, Richard Ferdinand Podzemný, regionální architektura Jaroslava Fragnera nebo Bohuslava Fuchse). V šedesátých letech tento fenomén ještě zesílil. Ať už vnitřní sebereflexí mezinárodního stylu nebo užší mezioborovou spoluprací s výtvarníky, sociology a psychology (zejména dětská hřiště, sportovní stavby a hotely). Objevily se první příklady regenerace průmyslem zničených ploch (např. přírodní koupaliště Benedikt v Mostě, plánovaná výstavba olympijské vesnice na Maninách v Praze), v Praze se v roce 1967 konal mezinárodní kongres UIA se zaměřením na životní (rozuměj především přírodní) prostředí a posílila i inspirace skandinávskou architekturou (především okruh sdružení SIAL nebo hotely a motoresty v krajině).