Jakkoli se komunistický režim okázale oháněl svým levicovým stavebním programem a zejména „komplexní“ bytovou výstavbou či „každodenní“ občanskou vybaveností, svou moc a možnosti rád prezentoval i na stavbách z různých důvodů bytostně individuálních a reprezentativních. Tradiční vyjádření moci prostřednictvím architektury, zrcadlící s nástupem průmyslové revoluce zejména dramatické vnitřní proměny občanské společnosti, nabírá na obrátkách po druhé světové válce na celém světě. Nastupuje generace osobitých, nezaměnitelných hmot, které mají sehrát roli symbolů, signálů a majáků významných firem a institucí. K jejich vizualitě samozřejmě už od poloviny padesátých let jaksi přirozeně patří především mezinárodní styl jako projev modernismu a technologické i kulturní vyspělosti. Zároveň však rychle prochází i určitou reformou. Uniformita nejčastější polohy mezinárodního stylu (hranoly v sestavě „podnož a věž“ a závěsové skleněné fasády) totiž nemohla naplnit pro reprezentaci klíčový požadavek nezaměnitelnosti. Nové, poučené pojetí proto spočívá nejen v okázale prezentované technické preciznosti, ale i v hledání osobitějších tvarových sestav a bohatšího materiálového řešení. Dlužno dodat, že zásadní inspirace tohoto typu k nám přicházely nejenom ze západní Evropy (především Velká Británie, Belgie, západní Německo), ale i ze spřátelených zakavkazských sovětských republik a středomoří (Gruzie, Arménie, Uzbekistán, Bulharsko, Rumunsko).