Architekturu osmdesátých let ovládal především železobeton. Panely a skelety, politicky protežované a vynucené centrálně řízenou stavební výrobou, se staly masově rozšířeným jevem, univerzálním, dostupným a domněle levným řešením. Industrializace stavebnictví, vytoužená modernismem, se konečně prosadila, setrvačností normalizačního řízení společnosti utužila a nakonec bohužel i architektonicky zploštila. Kultivovanější detaily, včetně cihelného zdiva, však přesto nezanikly a staly se cestou k humanizaci pozdně moderní architektury.