Český venkov a jeho agrární krajina prošly za uplynulých padesát let velkou proměnou. Zatímco v předchozích desetiletích se snažil venkov vyrovnat s razantními změnami, které přinesla kolektivizace, 90. léta znamenají pravý opak – dochází k restitucím půdy do soukromého vlastnictví a následné privatizaci. Po masivním zasažení venkova vlnou suburbanizace a výstavbou na přilehlých pozemcích se v poslední sledované dekádě ukazuje snad jistá renesance – znovuobnovení zájmu o naši kulturní krajinu. Součástí nejnovějších dějin se stává nová generace obyvatel venkova – neorurálové . Značná část území republiky je nyní (až hekticky) opečovávána množstvím samovolně vzniklých okrašlovacích spolků, které ale často nemají možnost systematicky ovlivňovat své okolí – nefunguje propojení s místní samosprávou, která má být stálým nositelem územních strategií místa. Tato disproporce je nahrazována/odůvodňována množstvím komunitních záměrů a plánů, které jsou ale stejně grantově nepovedené jako většina z místních samospráv přicházejících strategických a akčních plánů. Výsledkem ve skutečnosti lehce napravitelných nedorozumění pak může být jednak (na úrovni ministerské) snaha o stále novou digitalizaci plánování a vylepšování databází , nebo (na úrovni obecní) situace určitého „pře-analyzování“ území , kde však zásadně chybí jednotící myšlenka a trvalá odborná, či revizní činnost. Do tohoto stavu pak ještě vstupuje největší po-privatizační změna ve vlastnictví půdy, v podobě schváleného zákona o církevních restitucích z roku 2012. Celých 70 % majetku církví přitom spadá na lesní a zemědělské plochy, což v kombinaci s fenoménem agrofertovských a holandských velkomajitelů české půdy dává tušit brzké změny, které ale jistě nebudou lehkým návratem k pokoře a hospodaření na malých úhorech, které rodinu jen tak tak uživí...