Esej se zabývá významem přítomnosti materiality a tělesnosti (a důsledky jejich „nepřítomnosti“) v procesu současné architektonické tvorby. Upozorňuje, že v současném způsobu digitálního architektonického navrhování, kdy k převodu obrazu plastického, hmotného, materializovaného objektu z vědomí tvůrce do vizuální fotografické podoby dochází skrze převod do abstraktních matematických dat, schází tělesnost a materialita prostředí. Poukazuje na roli materiality v současné výtvarné tvorbě jako na možný zdroj zkušeností pro architektonickou tvorbu. Na příkladech výtvarných děl Josepha Beuyse, Anselma Kiefera, Mathewa Barneyho či Kryštofa Kintery ukazuje možnosti využití různých materiálů jako symbolických výrazových prostředků či jako nástroj vyjádření skrze samotné přirozené vlastnosti materiálu.
Publikace