Povrchové vrstvy historických budov mají speciální požadavky na své fyzikální vlastnosti. Omítky by měli přenášet tlakové a tahové síly, vznikající od smrštění a nabývání, jenž jsou způsobeny vnějšími vlivy, typem konstrukcí či vlastnostmi použitých surovin. Proto je velmi důležité zjišťovat objemové změny nově navržených materiálů. V počáteční tekuté fázi je měření založeno na metodě bezkontaktního optického měření, v druhé pevné fázi bylo použito dotykové metody dilatometrického měření. Spojením obou těchto metod se získá soubor dat, který poskytuje informace o reálném chování studované záměsi z hlediska deformačních a objemových změn v závislosti na čase.