Nevyužívané plochy železniční dopravní infrastruktury jsou v současné době stále více diskutovaným problémem. Zvláště ve velkých městech je o tyto plochy velký zájem ze strany investorů a developerů. Jedná se totiž v mnoha případech o rozsáhlé plochy, které leží v samotných centrech měst, kde již jiné vhodné plochy pro výstavbu nalézt nelze. Množství těchto lokalit, ač fakticky stále "patří" železniční dopravě, je vázáno nejrůznějšími smlouvami a dohodami (které jsou navíc téměř vždy pouze jednostranně výhodné), či bylo přímo prodáno nejrůznějším investorům a developerům. Developeři tak "svoje" lokality rozvíjí většinou pouze ve svých hranicích a z pohledu svých zájmů týkajících co největší návratnost financí do plochy investované. V případě měst, v nichž se tyto plochy nachází, bohužel, v mnoha případech neexistuje jasná koncepce dalšího rozvoje. Města plochy neřeší, či nechtějí řešit, právě kvůli jejich vázanosti nejrůznějšími smlouvami a přenechávají tuto "městotvornou" funkci developerům. Územní plánování a další rozvoj tak omezují na "parcely, které patří městu", čímž rezignují na jednu ze svých primárních činností, tedy rozvíjet město jako celek po všech stránkách, a přenechávají ji skupinám, kterým v mnoha případech jde pouze o jejich ekonomické uspokojení.