Drtivá většina malých sídel ve střední Evropě byla od časného 13. století vysazována na venkově tzv. lokátory na objednávku od tehdějších velko-majitelů půdy. A to jako místa, odkud obyvatelé brzy ráno vyráželi a kam se při západu slunce vraceli za převážně zemědělskou prací do blízkého okolí: polí, lesů a luk. Celé toto lokační období s emfyteutickým právem nelze pro dnešní dobu brát jako plnohodnotně ,,převoditelný✜ model pro současný venkov. Nicméně ! Stále se jedná o jediné období, které dodnes zcela jasně definuje strukuru - kostru krajiny i osídlení, které zatím nenazýváme městem. Notně zastaralý rurální model představují dnes I systémová opatření politického a sociálního charakteru nazývaná souhrnně ,,kolektivizace majetku a půdy” z let 1949 –1953, byť jsme dodnes jejími dědici, nejen ve smyslu chátrajících areálů bývalých JZD. Pokud máme najít hmotu pro současný venkov, musíme také přestat uvažovat v našich maximálně suburbánních poznatcích... Jednoduše je třeba nalézt odvahu k zcela novým představám. Proto jsme pro toto dušičkové číslo Ery 21 záměrně vybrali formu strohou až literární, aby představy o prostředí, kde čerpáme klid, mohly skutečně ožít vašimi celistvými vizemi. Možná tyto vize nakonec překročí práh našeho pod kůží zarytého ladovského sentimentu. Můžeme to alespoň zkusit, jisté rezervy k tomu jsou, protože jak mně vyprávěl farář Leopold Paseka z Nebužel, první, co udělali silně znuděné děti na výletu letní školky do skanzenu venkova v Přerově nad Labem bylo, že intuitivně obsadily hračky z věku našich prababiček z minulých století (dřevěné koníky, kolovrátek, nebo káču ) a začaly si s nimi intuitivně soustředěně hrát... Možná nežijeme na venkově, ale máme ho přirozeně uvnitř sebe.