Nerozšiřování města do krajiny a využívání stávajícího zastavěného území pro novou výstavbu patří k oprávněným požadavkům kladeným na plánování měst. Podíváme-li se ovšem na skutečný stav v našich městech, na schopnost využít brownfieldy za poslední čtvrtstoletí např. v Praze, kde je trh nemovitostí dostatečně silný, pozitivních příkladů je nemnoho. Kromě váhání o shodě na cílech rozvoje v daném území, tápeme v procesu, jak účinně sladit veřejný a soukromý zájem. Na zahraničním příkladu rozvoje bývalého nákladového nádraží Hamburg Altona lze demonstrovat, že se lze s identickými problémy jako u nás vypořádat, existují-li vhodné nástroje a postupy. Ty totiž v kombinaci se spolkovým stavebním zákonem a jeho ustanoveními ohledně rozvojových území a finanční silou a připraveností obce při případném nuceném výkupu pozemků, urychlují složitý proces hledání dohody mezi obcí a vlastníky nemovitostí. Pro úplnost je třeba podotknout, že Hamburg jako hanzovní město nemá svůj zemský stavební zákon (pouze zemský stavební řád). Ostatní spolkové země, vyjma Berlína a Brém, mají svoje stavební zákony, ty se ovšem týkají především plánování na úrovni spolkové země nebo regionů.