S otázkou, jak zvuk vytváří nebo tvaruje prostor, se nezabýváme pouze mechanickým rozmístěním atomů, které jsou manipulovány zvukovými vlnami, ale tím jak zvuk ovlivňuje naši mysl, naše emoce, schopnost vidění a imaginativní proces konstrukce reality. Neuro-Architecture Technologie nám umožňují sledovat naše nervové, fyziologické a psychologické reakce, ovlivněné přirozeným, lidským a umělým prostředím, naším kulturním chováním a pomáhají nám porozumět, jaký je dopad architektonického prostředí na náš mozek a nervové systémy a návyky. Jsme schopni pozorovat naše vědomé a podvědomé reakce na iniciační zvukové signály a také lépe porozumět tomu, jak náš mozek a tělo reagují na vnitřní a vnější podněty a rozšířit tak trojrozměrný architektonický prostor na korelace multidimenzionální zkušenosti reality. Způsob, jakým zažíváme náš obývaný prostor, je omezen naší imaginativní schopností přeměnit psychoplastický matrix ve vztahu evolučních interakcí a polarizací vnitřních a vnějších sil, které se mění ve formách, funkcích a strukturách. Budova je chápána jako dynamický organismus, který je poháněn naplňováním lidských potřeb způsobených nedostatkem instinktivní adaptability. Zvukový signál nebo hluk je instinktivně interpretován každým posluchačem, kde přijímané informace o hluku jsou nejednoznačné, proto lidská mysl vstupuje do tvůrčího procesu, a je nucena dekódovat informaci a vyhodnotit ji jako rušivou nebo jako kód, který je potřeba dešifrovat a přeložit. Pro zkušenost prostoru nestálých struktur musíme využívat dynamické médium a jedině tak můžeme dosáhnout performativní povahy architektury s úmyslem rozšířit architektonické prostředí do aurálního světa, musíme pracovat s technologiemi rozšířené nebo virtuální reality.