Alfa

Na cestě k vědě

Hovoříme s vyznamenanými školiteli doktorandů doc. Milenou Hauserovou z Ústavu památkové péče a doc. Petrem Vorlíkem z Ústavu teorie a dějin architektury.
Alfa: Bulletin Alfa nedávno informoval o tom, že jste byli oba poctěni uznáním jako nejlepší školitelé v doktorandském studiu. Mimochodem nemohu nepřipomenout úsměvnou událost: totiž když redakce žádala doc. Hauserovou o rozhovor při příležitosti ocenění, namítla, opírajíc se o slova básníka...

M. Hauserová (smích): Citovala jsem z Písně o zvonu od Friedricha Schillera. V úvodních verších básník říká, že dílo samo má chválit svého tvůrce, a pak se mu dostane uznání shůry. …soll das Werk den Meister loben; doch der Segen kommt von oben.

Verše jsou pronikavé, nicméně za redakci jsem přece jen rád, že jsme básníka obešli a vy jste souhlasila s rozhovorem. Jak byste charakterizovali absolventa doktorských studií, který prošel vaším školením?

M. Hauserová: Řeknu to takto – i když není tento názor úplně všeobecně sdílen, jde o první tréninkový krok. A když tento krok vykoná, doswtane se těsně za práh. Až pak se teprve otevírá vědecká práce jako taková.

P. Vorlík: Řekl bych totéž. Výsledkem doktorského studia není disertační práce. Ale člověk sám – a jeho zkušenost, kterou nabyl, když na disertační práci pracoval. A když se spolupodílel na aktivitách školy.

Existují nějaké předpoklady dobrého doktorského studia?

M. Hauserová: Jistě je tu soubor určitých znalostí a dovedností. Ale pak je tam něco, co považuji za naprosto nezbytné. A to je určitá dychtivost. Dychtivost po poznání, dychtivost přijít věcem na kloub. Neudolatelná a neuhasitelná, nedá se zapudit ani obtížemi, ani nepříznivými okolnostmi. A to když člověk nemá, doktorské studium pro něj nemá smysl.

P. Vorlík: Kromě zvídavosti, která musí vycházet zevnitř osobnosti studenta, doplním, že také musí usilovat o spoluutváření našeho světa – právě svým poznáním. Cílem není poznání jen pro samo poznání. I student si musí být vědom, že svými veřejnými nebo ryze odbornými aktivitami náš svět ovlivňuje. Ostatně všechny stupně studia na vysoké škole by měly vést zejména k cizelování vlastního morálního kreditu a ke spoluutváření obecného společenského étosu.

Existují i nějaké konkrétní předpoklady profesní?

M. Hauserová: Toto je dvousečná otázka. Jde o řemeslo, které se samozřejmě dá naučit. Problém je ale v tom, že do doktorského studia – všeobecně – by měl vstupovat ten, kdo už toto řemeslo zvládá.

P. Vorlik: Za sebe bych dodal, že by adept měl být otevřený pohledům z různých stran. Architekti, ale i kunsthistorici, archeologové apod., ti všichni by měli v roli doktoranda vykročit mimo své komfortní meze. A usilovat především o mezioborovost. Snaha překračovat své úzce sevřené hranice je klíčová, aby každý dokázal vidět sám sebe i svou činnost v širších souvislostech. Aby dospěl k určitým posunům. Aby nešlo jen o řemeslný sběr dat… Mimochodem cítím, že není asi vždy správné, když někdo absolvuje architekturu, a pak se jí rovnou věnuje i ve svém doktorském studiu. Aniž by překročil onu hranici jiného oboru nebo praxe, tj. aniž by něco přidal k základnímu poznání oboru, jehož se mu dostalo v běžném bakalářském a magisterském studiu. Osobně jsem měl štěstí na školitelství dvou kunsthistoriků u nás na Fakultě architektury… A tam právě došlo k onomu propojení, k překročení hranic jednoho oboru a přístupu.

M. Hauserová: Mnohdy se na naší škole setkáváme s poměrně naivní představou s tím, že si zájemce o doktorské studium přeje pokračovat v hlubším specializačním nadstavbovém vzdělávání – a plete si to s doktorským studiem. Zájemci netuší, co vědecká práce obnáší. Ale rádi by se ještě vzdělávali.P. Vorlík: Mnozí doktorandi očekávají od školy pokračování v předávání znalostí. Po bakalářském a magisterském studiu se ale vše překlápí a v doktorském studiu se předpokládá především vlastní aktivní vstup doktoranda, kdy školitel působí jen jako jemný korektor, který přispívá k jistějšímu směřování…

Kde vězí ona příčina, že toto doktorandi netuší?

M. Hauserová: Nemají, kde se to dozvědět. Ve vzdělávací struktuře naší školy k tomu vlastně není mnoho příležitostí.P. Vorlík: Celá odborná obec by samozřejmě měla procházet celoživotním, průběžným vzděláváním. Absolventi prahnou po dalších informacích a mylně si myslí, že je dostanou v rámci doktorského studia. Což je možná obecnější stav českého vysokého školství a fungování jakékoliv současné odborné obce.

Mohli bychom ještě přidat další aspekt, totiž že architektura představuje uměleckou disciplínu. Jak se k tomuto tvůrčímu, mnohdy intuitivnímu procesu má doktorské studium, založené na racionální povaze?

M. Hauserová: Nemá se. To bychom si něco nalhávali. Jde o úplně jiný systém rozvažování, organizování názorů na svět.

P. Vorlík: Asi bychom míchali dvě rozdílná témata. Jedna věc je kreativita architekta a urbanisty nebo krajináře či designéra v reálné praxi a druhá věc je dlouhodobá, systematická práce s fakty. Jejich metodické zpracování má jiný charakter než kreativita.

M. Hauserová: Ta ale může otevírat otázky. Různé pohledy, ke kterým by se jinak nedospělo. Ukázat na něco, co by jinak nebylo rozeznáno a pojmenováno. Praxe může dospět k otázkám, k nimž by se jinak nedospělo čistou úvahou. Nové souvislosti a potřeba se s nimi vyrovnat, způsob, jak se s nimi vyrovnat. To, jak řešíme ten identifikovaný problém, je už cesta vědecká.

P. Vorlík: Jde v podstatě o cestu praxe a reflexe této praxe. Teorie, která by měla být na doktorském studiu pěstována, nabízí právě metodicky pečlivě strukturovanou reflexi.

Kdybyste se pokusili pojmenovat jiné problémy doktorandů na naší škole?

M. Hauserová: Osobně jsem kritická k vyučování doktorandů. Tento přístup k doktorskému studiu podporuje nebezpečí automatického nástupu třetího stupně vzdělávání. Doktorandi by se neměli už vyučovat. Nemělo by se jim přednášet a dělat jim seminárky. Tím doktoranda jen zdržujeme. Už ví, nebo by vědět měl, jak se má naučit to, co potřebuje. Co nepotřebuje, tím se už nebude zdržovat. To je anachronismus a nesystémová věc.

P. Vorlík: Školní aktivity by měly mít spíše formu soustředěných konzultací u specialistů nebo koncentrovaných kolokvií zaměřených na konkrétní okruhy otázek… Určitě ne přednášet doširoka nebo doktorandy dokonce zkoušet.

Dovolte, abych se vrátil zpátky k procesu školení. Co je vlastně na vaší práci školitele zajímavé a přitažlivé?

M. Hauserová: Řeknu to lakonicky: Pro školitele není nic lepšího než dobrý doktorand.

P. Vorlík: Vztah mezi nimi je jiný než v předchozích stupních studia. Školitel se nenachází v roli mentor. Naopak, komentuje něco, o čem ví z principu poměrně málo – na rozdíl od studenta, který se samozřejmě specializuje na nové téma a je do něj hluboce zanořený. Školitel tak nabízí určitý nadhled.

Odkud čerpáte své metodické znalosti?

M. Hauserová: V mém případě měla na mě největší vliv má školitelka PhDr. Anežka Merhautová z Ústavu dějin umění Akademie věd. A zároveň jsem vnímala, jak své doktorandy vedou mí kolegové, se kterými jsem byla v odborném, přátelském kontaktu. A stále se účastním práce jak tady na škole, tak především v Centru medievalistických studií. A samozřejmě moje máma, což je dosti specifické, ale byla mimochodem školitelkou
mnoha doktorandů. Takže toto jsem doma pozorovala odedávna.

Kdybyste byla konkrétní? Co považujete za nejcennější poznání u vaší školitelky?

M. Hauserová: Rozhodně otázku metody. A otázku kritičnosti. Mimochodem nebyla obeznámena s materiálem, se kterým jsem pracovala. To, že jej korektně zpracovávám, bylo na mé odpovědnosti. Vedla mě k tomu, jak s těmito poznatky zacházet.

P. Vorlik: Upřímně řečeno, mne inspirují kolegové. A studenti. Svým osobitým přístupem k řešení problémů a třeba i sebemenších každodenních úkolů. Každý jsme jiný, a neexistuje proto jedna správná metoda. Život je přeci stálá improvizace. Obohacující jsou ale samozřejmě i různá odborná setkání a v neposlední řadě knihy. Nikoliv metodické příručky, ale obecně faktografie z našeho i jiných oborů, kde člověk mezi řádky může číst, jak k daným otázkám autor přistupuje.

Dá se pohlédnout zpět a říct, kdo byl váš nejlepší doktorand?

P. Vorlik: Každý se vyznačoval jinými kvalitami. Honza Zikmund je velice pracovitý, pečlivý, odpovědný, a přitom si dovede uchovat správný odstup. A tím, že se podílí na aktivitách Výzkumného centra pro průmyslové dědictví, získal obrovský přehled, což pro mě bylo velice obohacující. Klára Brůhová je ambiciózní, komunikativní, metodická a má tah na bránu. Jediný člověk, který dodržuje termíny. Petra Boudová, vzděláním krajinářka, se neustále snaží vzdělávat. Pořád má pocit, že ví málo. Anna Sigmundová svou neobyčejnou energií přitahuje a zpracovává informace ze všech směrů… Mluvíme-li tedy o jejich kvalitách, jsou do značné míry dány jejich mentalitou. Zkrátka nemůžu říct, že by jeden byl lepší než všichni ostatní. Snažíme se s nimi pracovat jako s individualitami – nikoli je přibližovat k nějakému ideálu, jak by měl fungovat doktorand. Podstatné je také, aby vše neskončilo disertační prací. Honza Zikmund i Klára Brůhová zůstávají na fakultě a oba jejich práce baví – co jiného bychom mohli chtít?M. Hauserová: Jsou to povětšinou zralé osobnosti. A my se snažíme jim usnadnit nebo projasnit cíl jejich vědecké cesty – není-li zřejmý od začátku. Jsou různí, s různou oscilací mezi praktickou a teoretickou činností. Na jedné straně jsem vedla badatele, který se stal docentem dříve než já, a na druhé straně jsou architekti, kteří tahají čáry a projektují. A v obou případech nemyslím, že bylo špatně, že školením prošli.

Jak jste prožili okamžik, kdy vás dostihla zpráva o vašem ocenění v roli školitele?

P. Vorlík (smích): Jde o zásluhu doktorandů. My jsme především úředníci. Aspoň já to tak cítím. Nabízíme cosi jako podpůrný aparát.

M. Hauserová: To ocenění představuje pro mě mimoběžnou věc. Ptáte-li se ale, zmíním se o zážitku: Nejlepší odměnou – alespoň pro mě – možná bylo, když jsem s jedním ze svých doktorandů v půl jedenácté v noci v jakémsi románském kostele držela lampu, aby se něco nasvítilo, aby se něco vyfotografovalo. Byla nám zima, přes obličej jsme měli pavučinu, ale oba nás to ohromně bavilo. A v jednom okamžiku jsme se na sebe podívali a já jsem si uvědomila: on je souputník mého uvažování, snad pokračovatel. Něco jako můj potomek.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

Za obsah této stránky zodpovídá: Ing. arch. Jan Jakub Tesař, Ph.D.