Rozmach výstavby veřejných budov a infrastruktury ve druhé polovině dvacátého století přinesl v celé Evropě další rozvoj velkorozponových konstrukcí a s nimi i vytoužený nový architektonický výraz (navazující na dřívější, modernismem obdivované experimenty s litinou, ocelí a železobetonem v oblasti průmyslových a inženýrských staveb, výstavních hal a tržnic, muzejních sálů a hudebních síní). Poválečný hlad po osobitosti, nezaměnitelnosti a identitě, důležitý právě u veřejných budov jako „kotevních bodů města“, našel v mnoha ohledech naplnění právě díky syrovým, industriálním detailům velkorozponových konstrukcí a jejich promítnutí do celkového tvaru. Nejednalo se však pouze o odvážné zavěšené nebo obloukové zastřešení přinášející jakousi novou, moderní monumentalitu. Ale často i o samu tvarovou podstatu a skladbu stavby, kterou do značné míry předurčilo už prvotní autorské rozhodnutí a základní prostorové uspořádání.