Kresba v prostoru vsunuje novou rovinu do sekvence prostorových plánů místa. Do pavilonu přicházíme skrze jednotlivé vrstvy. Moře – město – laguna – loď – Giardini – portál pavilonu – vnitřní prostor – kvádr světla – vystavená díla. Rovina Kresby jako by v sobě koncentrovala významy plánů před ní i za ní. A stala se obsahovým svorníkem, kvintesencí, významovou optickou čočkou. V jednotlivých plánech můžeme číst tytéž základní prvky a jejich interakce, existující a prolínající se ve všech měřítkových úrovních. Vertikály - kůlů, nároží domů, věží kostelů, lodních stožárů, sloupů křížů mířících k nebi. Horizontály - hladiny moře, nábřežní hrany, říms domů, ramen křížů. Kruhy - slunce, obrysů vodních vln, kuželů světla, křivek letu racků, kol na vodě, kupolí kostelů, oblouků mostů, okenních otvorů, ornamentech podlah. Tečny - vodních hladiny v doteku s nábřežní zdí, napjatých lan lodí, světelných paprsků. Šikminy - náklonu úvazových kůlů, stínů dotýkajících se hmot, hroutících se zdí. Spojnice - rozepjatých drátů, vodních kanálů, kamenných spár. Průsečíky - směřování stěn, průniků vesel s vodní hladinou. Těžiště - stability tvarů gondol, světla dopadajícího centrálními kupolemi kostelů. To vše se vzájemně dotýká, ovlivňuje a dohromady vytváří vztahovou strukturu. Její esenci můžeme vidět v Kresbě v prostoru Stanislava Kolíbala, a její stopy v architektuře pavilonu Otakara Novotného.