Esej poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí volby minimálního prostoru nemusí být z nutnosti, z nedostupnosti prostoru většího, ale může být řešením chtěným, vycházejícím z vědomí o jeho skutečných kvalitách. Předpokladem jsou změny hodnotového vnímání vlastněného či užívaného prostoru, kdy vedle ekonomických a od nich se odvíjejících reprezentativních měřítek by mohly a měly být uplatněny další hodnotové systémy, přičemž se tyto změny mohou významně projevit i na samotné architektonické tvorbě prostoru. Na příkladech japonské tradiční i současné architektury ukazuje opomíjené hodnoty minimálního prostoru.