Kapitola prezentuje dvojici objektů ženských svobodáren, postavených architekty Josefem Hlaváčkem a Vlastimilem Ladou počátkem třicátých let 20. století v Praze. Pozornost je věnována nástinu dějin svobodárenského bydlení v českých zemích a také roli, jež pro typologické experimenty v dobové obytné architektuře sehrál iniciátor stavby, Kuratorium pro zlepšení poměrů bytových v Praze a okolí. Budovu lze – vzhledem k lobbingu Františky Plamínkové – vnímat jako pokrčování ideje kolektivního bydlení, jež se zrodila v okruhu liberálních intelektuálů a feministek soustředěných kolem Tomáše Garrigue Masaryka na počátku 20. století.