Kapitola prezentuje první architektonickou realizaci rodinného kolektivního domu v Československu, postavenou architektem Rudolfem Hrabětem počátkem dvacátých let 20. století v Praze. Dokládá souvislost programu budovy s myšlenkami masarykovského feminizmu a analyzuje také příčiny toho, proč Červené domy záhy po tom, co byly dokončeny, ztratily svůj kolektivní charakter.