Ve druhé polovině šedesátých let se v architektuře stupňoval zájem o hlubší plasticitu a osobitost. Prostřednictvím literatury k nám pronikala nejen díla vrcholného brutalismu, evropského nebo severoamerického, ale i jeho odnoží v Asii a Jižní Americe. Přírodní, v mnoha ohledech kontextuální a vrstevnaté pojetí vystavěné pro krajiny s náročným klimatem, tj. s nezbytnou hloubkou průčelí, slunolamy, terasami a okolní zelení, u nás působilo exoticky a přitažlivě. Poutalo mimo jiné i svou nedokonalostí, blízkou socialistické, centrálně řízené stavební výrobě. S tzv. rozvojovými zeměmi navíc řada našich tvůrců přišla do osobního kontaktu díky programu hospodářské pomoci a spolupráce v oblasti inženýrských staveb (resp. v rámci souboje Západu a Východu o sféry vlivu mimo jiné i v oblastech bývalých kolonií) a díky výstavbě politických i obchodních zastupitelství ve spřátelených státech. Tyto osvěžující, pozoruhodné odnože poválečné architektury znamenaly odklon, jasné a definitivní odtržení od elegantního, hladce abstraktního rukopisu meziválečného funkcionalismu i od raného, uniformního mezinárodního stylu.