Smíšená a rozmanitá středoevropská scéna k takové obohacující nejednoznačnosti spěla už v meziválečné éře. Modernistický obdiv k opravdovosti produktů strojového věku nebo kouzlu dělnického předměstí a „poetický realismus“ Karla Honzíka mají vlastně v mnoha ohledech stejné existenciální kořeny jako inspirace každodenností a její živoucností u pověstného Teamu X. V šedesátých letech u nás tuto (záměrnou či nezáměrnou) syrovost modernistické každodennosti umocnila také nedokonalost stavební výroby. V padesátých letech drtily stavebnictví nedostatek moderních materiálů a vnucené inspirace z Východu (srov. návrat k cihle, dřevěným oknům, šikmým střechám), v šedesátých letech amibiciózní hospodářské plány a důraz na typizaci, unifikaci, prefabrikaci atd. Realizovat ve stále sevřenějších výrobních podmínkách subtilní skleněné věže se závěsovými stěnami v duchu mezinárodního stylu bylo prakticky nemožné (s řadou čestných výjimek realizovaných nezřídka ve spolupráci se zahraničními dodavateli, např. Strojimport, Chemapol). Vrcholně modernistický koncept, s mnohonásobně opakovaným precizním detailem a důrazem na celkové proporce a vytříbenost, nahradilo křivolaké experimentování s nejistými výsledky.