Esej se zabývá vlastnostmi vystavěného prostředí přispívajícími k trvalé udržitelnosti, zejména v rovině kulturní a společenské, s důrazem na humanistický rozměr prostředí. Problematika udržitelného rozvoje ve vztahu k vystavěnému prostředí je zde vnímána z různých úhlů: jako trvale udržitelný rozvoj či život samotného architektonického prostředí nebo jako vliv architektonického prostředí na prostředí globální: architektonické prostředí jako možný nástroj - aktivní či pasivní - ovlivnění globálního prostředí. Za základní vlastnost vystavěného prostředí podporující jeho udržitelnost považuje esej jeho kvalitu a to kvalitu vystavěného prostředí samotného i společnosti toto prostředí vytvářející, spravující a užívající. Zabývá se příklady vlastností vystavěného prostředí a přístupy společnosti, podporujícími udržitelnost. Patří mezi ně například přiměřenost, vhodná míra determinovanosti fyzického prostředí, elementárnost, obyčejnost, komplexita hodnot, nadčasovost, přirozená míra starého a nového, kontextuálnost, kontinuita, přirozenost a přiměřenost vztahu k přírodě, přirozenost práce, nadčasová kvalita účelu, apod.