Esej zkoumá význam cesty z hlediska vnímání a prožitku člověka „jdoucího cestou“, nad rámec její pouhé utilitární funkce. Zatímco prvotním, legitimním a většinou jediným účelem cesty ve smyslu objektu je vytvoření bezkolizní plynulé trasy pro přesun z místa na místo, je cílem textu připomenout, že význam cesty by neměl být podceňován a zanedbáván nejen vzhledem ke svému prvotnímu účelu přesunu (existenci funkčnosti předpokládejme jako postulát), ale také z hlediska vnímání a prožitku člověka „jdoucího cestou“ a to jak v architektonické tvorbě budov (cesta je vždy také součást cíle), tak tvorbě veřejného prostoru, širšího urbanismu či krajiny (neboť na cestě trávíme množství času srovnatelné s množstvím času stráveným v budovách). Vnímání okolního prostoru během pohybu po cestě je pro jednotlivce základním prostředkem vytváření vlastního obrazu topografie prostoru, jak v malém, nejbližším měřítku, tak – formou skládání celkového obrazu spojováním fragmentů - širšího celku. Je tedy zapotřebí poukázat na sémantický potenciál „prostoru cesty“ (který je z hlediska prožitku a vnímání minimálně srovnatelný s potenciálem budov) a zároveň hledat způsoby využití, posílení či nového stvoření tohoto potenciálu. Příklady nachází v tradiční japonské architektuře, barokní kulturní krajině či církevních stavbách.