Tomáš Efler sbírá ceny za obnovu památek: Kreativita architekta se skrývá i v drobných technických řešeních

Foto: Petr Špánek

Děčínský zámek se probouzí po letech devastace. Úspěšná oprava glorietu ale není vaší první akcí v tamním areálu?

Město Děčín si zdevastovaný zámek vzalo na svoje bedra po sovětské armádě a začalo hledat nová využití. Už během studia na fakultě architektury jsem některé své seminární práce věnoval právě areálu zámku a okolních zahrad. Se svou budoucí manželkou jsem prolézal zničené místnosti západního křídla zámku. Dokumentovali jsme stropní fabiony nebo poškozené podlahy a prozkoumali jsme i hlavní věž. A když se dle projektu děčínského architekta Vlastimila Stránského dokončilo západní křídlo zámku, měli jsme v hlavním sále vůbec jako první svatbu. Mám tedy s areálem spojenou i řadu osobních zážitků a vzpomínek. Po škole jsem měl možnost se areálu věnovat také pracovně, a to především při revitalizaci jižních zámeckých zahrad.

Samotný gloriet z dálky vypadá jako nenápadná stavbička. Přitom je to několikapodlažní dům s řadou schodišť a dalších prostor.

Je to atraktivní barokní stavba, která umožňuje rozhled do labského kaňonu. Stojí na skalním masivu a je velmi pravděpodobné, že v dobách, kdy byl děčínský zámek ještě středověkým hradem, tu byla obranná věž. Během obnovy jsme dokonce objevili, že jsou pod glorietem nepřístupné sklepní prostory.

Gloriet se nachází v Růžové zahradě vedle Dlouhé jízdy, což je dominantní příjezdová cesta k zámku lemovaná vysokými zdmi s arkádami. Zahradě se v baroku říkalo Lóžová, teprve během 19. století byla přejmenována, právě díky vyhlášenému pěstování růží. Gloriet tvoří vyvrcholení kompozice zahrady, kam panstvo mohlo vystoupat po několika kamenných schodištích s balustrovým zábradlím.

Před vaším zásahem tam rekonstrukce proběhly relativně nedávno. Proč nebyly úplně šťastné?

Gloriet je inspirován architekturou ze středomoří, ale v našich podmínkách má taková křehká stavba už z principu potíže. Probíhaly zde různé sanace vlhkosti a dalších technických problémů. Nezaměřovaly se ale na architektonickou rehabilitaci a ani technická řešení nebyla zvolena vhodně. Gloriet tak byl v minulosti necitlivě sanován řadou cementových nástřiků a sanačních omítek. Nejen ve stěnách, ale v celém skalním masivu byla zadržovaná vlhkost. Museli jsme proto opakovaně aplikovat tzv. obětované omítky, které vytáhnou část solí a pak se odstraní. Proces vysychání objektu ale bude trvat delší dobu.

Jak vůbec začíná obnova barokní památky?

Zásadní je kvalitní dokumentace a předprojektová a projektová příprava, na což atelier pod vedením profesora Václava Girsy vždy kladl důraz. Při samotné realizaci se začalo odkrytím novodobých zazdívek, omítek a dalších nevhodných sanačních opatření. Museli jsme si ověřit skutečný stav poškození, abychom mohli zvážit, jakou předpokládanou variantu postupu zvolíme.

Ve spodní části glorietu jsme plánovali znovu odhalit zazděné arkádové oblouky, museli jsme ale postupovat opatrně. Nevěděli jsme, zda jejich pozdější zazdívka neřešila nějaký statický problém. Potvrdilo se, že se jedná jenom o tenké příčky bez kontaktu s historickými konstrukcemi. Mohli jsme je proto bez problémů postrádat. Po odstranění zazdívek jsme navíc našli schované původní vápenné omítky a výmalbu, které jsme mohli využít jako vzor pro přípravu obnovy omítek a nátěrů. V zazdívkách mohou být často zakonzervované i důležité detaily, které už jinde zanikly.

Foto: Petr Špánek

I při opravě památky se často výraz stavby změní. Hledali jste starší podobu glorietu, ke které jste se chtěli vrátit?

Při posledních sanačních opravách byly fasády glorietu vždy nabíleny. Jenže omítky většinou popraskaly, odpadly a fasáda se poškodila zatékáním a vykvétajícími solemi. My jsme se vrátili k okrové pískové barevnosti. Rozhodnutí zapadá i do koncepce celého areálu. Navíc jsme obnovili lizény a další architektonické prvky jako je rámování oken, které postupně zmizely během předchozích oprav glorietu.

jsme nálezy i historickou fotodokumentaci z děčínských archivních sbírek. Zajímavé je, že gloriet byl částečně zastíněn zástavbou městských domů v Křížové ulici pod zámkem. Ty se bohužel zbouraly v šedesátých letech 20. století. Pavilon se náhle objevil jako dominanta veřejného prostoru před kostelem sv. Kříže, dnes oblíbené pěší zóny. Současná prezentace glorietu není tedy přesným návratem do jeho historické podoby v konkrétním časovém období, ale současnou uměleckou prezentací historické architektury s detailním respektem jak k originální barokní kompozici, tak i k jeho dílčím proměnám v průběhu historie, s nenápadnými současnými úpravami detailů.

Pod dlažbou jste dokonce objevili bývalý bazén na vodu. Dostat vodu na zámeckou skálu ale asi nikdy nebylo jednoduché?

Vodní efekty máme doloženy ve starých popisech. Fontány jsou vidět i na historických kresbách a rytinách a dokládají je také naše archeologické objevy. Vedle či uvnitř Salla tereny měla být socha Poseidona a z jeho kašny vytékal pramen vody napájející další fontány v zahradě. V bazénu, který dominoval dolní terase před glorietem, byli údajně chováni i sumci. Podobné bizarní popisy známe z italských barokních zahrad a je jisté, že i výzdoba a vodní systém v zahradách na děčínském zámku byl velmi pozoruhodný. Voda byla údajně přiváděna na zámeckou skálu dálkovým vodovodem a asi též čerpána z podzámčí.

Foto: Petr Špánek

Má někdo touhu vodu do zahrad vrátit?

Ano, počítá se s tím v dalších fázích. Rozhodně to ale nebude návrat do náročné barokní podoby vodního režimu včetně vodopádů. V určitém náznaku se ale vodní prvky, doufejme, podaří obnovit a připravovaný projekt obnovy samotné Růžové zahrady to obsahuje.

Bazén jste ale využili pro odvodnění glorietu.

Architekt Studničný, který v padesátých a šedesátých letech 20. století zachraňoval historické památky v Děčíně, vytvořil před glorietem dlážděnou plochu a zrušil předchozí květinovou úpravu, která na místě barokního bazénu byla. My jsme navrhli nové prolnutí více historických vrstev.

Po obvodu jsme ponechali dobře udržovatelnou dlážděnou plochu. Ale zároveň jsme obnovili střední část, kde květinový záhon symbolizuje právě bývalý bazén. Voda ze schodiště a terasy stéká do střední části, pod níž jsme vytvořili systém drenáží. Díky tomu se dešťová voda postupně vsakuje v zeleni a neodtéká z glorietu rychle do kanalizace. V budoucnu zde vznikne ještě pítko.

V baroku pravděpodobně voda tekla od Sala terreny celou zahradou do tohoto barokního bazénu a nakonec do vodní nádrže vytesané ve skalním masivu pod glorietem. Přepad umožňoval vypustit vodopád směrem do Křížové ulice. Kamenný chrlič jsme obnovili a při významných příležitostech bude v budoucnu možné nádrž naplnit a malý vodopád spustit. Neodvážili jsme se ale, z důvodu ohrožení stability celé skály, svádět pod gloriet všechnu dešťovou vodu, tak jak to fungovalo během baroka.

Foto: Petr Špánek

Část glorietu jste dokonce museli rozebrat a přenést?

Významná část stavby je vytvořena z nádherně opracovaných kamenů. Vrchol vyhlídkového pavilonu není celý plně zastřešen, ale otevírá se uprostřed masivní profilované římsy kruhovým otvorem s průhledem do nebe. Právě některé pískovcové kvádry z vrcholová partie pavilonu byly bohužel silně popraskány. Věděli jsme, že nás nečeká jenom nějaká jednoduché povrchové ošetření, ale že je potřeba skutečně se této části věnovat zásadněji.

Celý vršek glorietu jsme rozebrali, abychom mohli zkontrolovat i další vrstvy. Byla využita také moderní technika, do Dlouhé jízdy přijel jeden z těch největších jeřábů, kameníkům se podařilo uvolnit a poté připevnit na lano jednotlivé kusy. Ty jsme přemístili na terasu Růžové zahrady, kde probíhalo jejich restaurování, ošetření a konzervace. Po opravě korunové části pavilonu letěly římsové prvky zase zpátky a byly pečlivě usazeny do své originální pozice.

Nově jsme na vrchol pavilonu přidali čepici z olověného plechu, což by mělo prodloužit životnost obnovy této části glorietu. Olověný plech je však co nejméně vidět. Výrazné oplechování je totiž častým nešvarem na některých památkách.

Foto: Petr Špánek

Při opravě jste spolupracoval s desítkami dalších profesí. Studenty, zvyklé hlavně na klasické architektonické projekty zajímá, jaká je v tomto typu projektu úloha architekta.

I při realizaci nového bytového či jiného domu spolupracujete se spoustou lidí. Při obnově historického objektu není možná role architekta na první pohled tak viditelná. Nevytváříte něco zcela nového, co by vám rostlo pod rukama, ale máte tu čest se podílet na obnově díla svých předchůdců.

Architekt má spolu s technickým dozorem zodpovědnou roli řídit obnovu, tak aby skutečně probíhala co nejšetrněji, aby si jednotlivé profese nekazily vzájemně práci, aby do sebe věci naopak zapadaly. Musíte vycházet vstříc často rozdílným požadavkům - mezi investorem, technickými parametry i památkovou péčí. Řada detailů se diskutuje, zadáváte speciální posudky na některé části. Ne vždy je řešení jednoznačné, pracujete s atypickými situacemi bez katalogových řešení, často je nezbytná kreativita a improvizace. Všudypřítomná atypičnost, individualita a řemeslné provedení při obnově historických památek je asi tím největším rozdílem v architektonické práci oproti mainstreamovým stavebně technickým trendům industrializace, typizace a robotizace ve stavebnictví.

O čem byly diskuze největší?

Otázkou je vždy míra čištění prvků, což můžete sledovat při opravách všech kamenosochařských památek. Najdete příklady, kdy se stavba téměř ponechá jako ruina, jenom se základní konzervací. Některé rekonstrukce naopak září po obnově novotou a vypadají, jako kdyby je barokní stavitelé opustili včera.

Zvolili jsme střední cestu, jde tedy svým způsobem o individuální interpretaci a prezentaci. Gloriet měl v minulosti řadu povrchových úprav, takže by bylo klidně možné opatřit veškerou kamenickou výbavu jemným barevným nátěrem a sjednotit ji tak více barevně s fasádami. To by byl pro řadu lidí velký šok, někteří památkáři by jásali, jiní by si trhali vlasy. Roli ale hrálo i to, že pro stavbu glorietu byly použity krásné pískovcové kameny s různobarevným mramorováním a probarvením kamene.

Proto jsme nevyužili razantnější formy, abychom povrchovou vrstvu kamene úplně nepoškodili. Občas, hlavně v záhybech, zůstaly i zbytky starších nátěrů nebo špíny. Kreativita architekta může být tedy skryta často i v různých materiálových nebo technických nuancích řešení v úzké spolupráci s erudovanými restaurátory a specializovanými řemeslníky.

Foto: Petr Špánek

Pokud dobře vím, gloriet není jediná vyhlídka, kterou jste se v Děčíně zabývali?

Řešili jsme i obnovu vyhlídky Labská stráž, mnohem mladší než gloriet, z konce devatenáctého století. Nachází se na nedaleké Stoličné hoře v lesoparku Kvádrberk, dál od městské zástavby. Je to kamenný altán tvořený čtyřmi pilíři, zakončený betonovou kopulí. Místo bylo dlouhodobě zdevastované a opuštěné. Našli jsme i stopy po kulkách, údajně z konce druhé světové války. Z prostředků města Děčín a s přispěním Ústeckého kraje se podařilo pavilon opravit a zároveň zachovat i stopy stáří. Je to velmi vyhledávané vyhlídkové místo.

Plánování stavby a doprava materiálu i řemeslníků sem musela být ještě složitější než na gloriet.

Ano, pro firmu to muselo být utrpení. Nahoru jezdili džípem a skladiště měli na vzdálené benzínce, odkud museli vozit i vodu. Proces opravy nebyl ideální, protože vyhlídka v tu dobu ještě nebyla prohlášenou kulturní památkou a nevztahovaly se na ní některé restaurátorské požadavky, které by si zasloužila a my jsme se je snažili přesto prosadit. Což je ale zase otázka kritérií výběrových řízení a nastavení kvalifikací v procesu obnovy.

Foto: Petr Špánek

Jaké projekty na vás aktuálně čekají na stole?

Většinou se věnuji venkovským usedlostem právě v severních Čechách. Díky mým minulým realizacím se ke mně dostávají zakázky spojené s opuštěnými památkovými objekty. Kvůli jejich technickému stavu vyžadují hlavně odhodlání a chuť majitelů se do náročné obnovy pustit. Dnešní projektanti často majitelům doporučí takový dům zbourat. Řemeslníkům se také nechce trápit se starou stavbou a složitě ji zachraňovat, když za stejný čas zvládnou minimálně tři jiné jednodušší stavby. Současná energetická situace tomu také moc nepřispívá.

Foto: Petr Pivoňka

Ať rozhovor zakončíme pozitivně. Vaši studenti odevzdali semestrální práce v ateliéru, na jakých tématech jste společně pracovali?

Vedu na Fakultě architektury ČVUT vernakulární studio. I ve škole se věnuji tradiční místní architektuře v různých převážně českých regionech. Tentokrát jsme se vydali do Mnichova Hradiště kousek od Mladé Boleslavi. Řešili jsme lokality přímo v centru města, především kolem fary. Část studentů se zabývala obcí Loukov, což je vesnická památková zóna na břehu Jizery ve vyvýšené pozici s krásným kostelem a řadou venkovských usedlostí. I tady se nachází zdevastovaná opuštěná fara se stodolou a hospodářským zázemím.

Těžištěm byly tyto dva farní areály, jejich revitalizace a hledání nového využití nejen pro farní komunitu. Vedle toho nás zajímal i nedaleký zámeček Bažantnice u Loukova, který v současné době prochází etapizovanou opravou nadšeného majitele, mého kolegy Tomáše Tomsy.

Studenti mají možnost pracovat na konkrétních zadáních, ve kterých se věnují obnově historických objektů i novostavbám v těsném sousedství kulturních památek.

Vybíráme lokality, které jsou výrazně formovány minulostí, jako památkové zóny či staré průmyslové areály. V rámci architektonického návrhu je třeba se popasovat s celým kontextem. Hledáme se studenty spíše citlivější řešení, které netvoří kontrast nebo nějakou výraznou intervenci, ale rozvine a znovu zvýrazní skryté kvality celého prostředí.

Už tušíte, kam svoji pozornost nasměrujete příští semestr?

Periodicky se vracíme na Žatecko. Jeho chmelařská krajina, doufejme, směřuje k zapsání do seznamu UNESCO. Studenti mají možnost vybrat si mezi lokalitou Pražského předměstí přímo v Žatci a chmelařskou vesnicí Bezděkov a vyzkoušet si mimo jiné konverze a revitalizace historických industriálních areálů spojených s bohatou kulturní tradicí pěstování a obchodu s chmelem

Rozhovor vedl Pavel Fuchs.

Další rozhovory

Foto: Dagmar Hujerová