PROPOJENÍ

Teze, odchodu Prahy z organizace UNESCO, vyvolaná již třetí soutěží na přemostění Výtoně, znamenala symbolický zlom v přístupu k městské paměti i její současné interpretaci. Návrh týmu architektů, který citlivě propojoval křehkost titanové konstrukce s lapidárností původního tvarosloví, přesto nedokázal přesvědčit mezinárodní komisi. Ta navštívila město naposledy jako by tím definitivně uzavřela kapitolu, v níž vnější autorita dohlížela na autenticitu městské identity. Paradoxně právě tato situace iniciovala nový vztah obyvatel k vlastnímu prostředí. Praha objevila radost z péče o město skrze nástroje současné architektury. Do veřejného diskurzu se vžil pojem pomalé město město, které se neobrací k minulosti s nostalgií, ale s úctou a schopností hledat nové významy v původních hmotách a prostorech. Jedním z výrazných projektů tohoto období bylo znovuoživení Letenského nábřeží, dlouhodobě vyřazeného automobilovou dopravou. Proměna území, které se vine od revitalizované předprostoru vládní budovy podél jiskřivé linie Vltavy, byla výsledkem desetiletého rehabilitačního úsilí. Trasa nábřeží vrcholila u nenápadně omšelé, avšak charismatické budovy Vltavské Filharmonie objektu, který nabízel zážitek do té doby v pražském kontextu výjimečný: pohled na dynamicky se proměňující panorama města z prostoru, jenž sám prošel pečlivou reinterpretací.