doc. Ing. arch. Zbyšek Stýblo

2017

V polovině 20. století se typologie občanských staveb konstituovala jako soubor jasných pravidel, často vycházejících z dlouhodobé inciativy moderních architektů CIAM, zdůrazňujících sociální spravedlnost a nárok všech na zdravé a ergonomicky korektní prostředí. Tyto zásady konstituované během 60. let vytvořily kánon správně stavby. To se v našich ideově strnulých poměrech po roce 1948 proměnilo v tuhou typizaci svázanou s direktivně určovanými typy pro jednotlivé účely s minimální možností úprav. To vše přes výraznou snahu některých specializovaných pracovišť o prohloubení a otevření typizace směrem k typologii. Po roce 1989 došlo k pochopitelné reakci a s typizací se podceňovala úloha Ignorovat. Tomu napomáhal i zjevný posun v chápání a užívání prostorů od 60. let 20. století. Stavby často mění svůj účel, vznikají polyfunkční haly pro sport a masovou kulturu, ale ty se přenášejí zároveň do prostorů nákupních středisek, ale i ad hoc užitých továrních hal či plenéru. Školy, knihovny se otevírají, opouští uzavřené předurčené prostory a stávají se komunitními centry. Obdobně i v administrativě se stupňuje význam společného sdíleného prostoru proti partikulárním uzavřeným prostorům. Tomuto posunu nahrává i koncept Shell&Core, uplatňovaný u administrativy, ale i u nákupních středisek, ale je podnětný i pro koncepci dalších staveb, ať nájemných, nebo i složitých a proměnných jako stavby zdravotnické, zejména nemocnice, ale i školy. Zde již přestává vyhovovat původní typologie, kterou je třeba strukturovat na části tvořící trvalou strukturu, urbánními a environmentálními vazbami, a proměnnou, variabilní a flexibilní náplň, dávající budově smysl v životě. Studentská konference má mapovat proměnnost staveb a případný vznik nových typologický druhů.

Detail

2016

Na přelomu 19. a 20. století se typologie pevně konstituovala jako součást výuky architektury i jako výrazný pomocník praxe. Význam oboru dále rostl s rostoucí komplexitou a specializací staveb ale upevňoval se i vírou v možnosti racionalizace procesu plánování a výstavby vystavěného prostředí. Během poválečného období se ve všeobecném ekonomickém rozmachu v rozvinutých zemích pevně konstituovaly standardní architektonické typologie obytných, občanských ale i průmyslových a zemědělských staveb. Určitá krize oboru nastala v souběhu několika paralelních jevů. Jednak šlo o krizi a vyvanutí étosu moderny a nástup postmoderny projevující se v architektuře výrazněji od 70. let. Současně se vývoj některých typologií začal zrychlovat a specializovat natolik, že původní cyklus: praxe-výzkum-výuka-praxe přestal vyhovovat měnícím se poměrům. Docházelo i k hybridizaci a mísení tradičních typologických forem a původní taxonomická klasifikace se stávala nepřehlednou či neodpovídala reálnému vývoji oboru. Například se smazává rozdíl mezi rodinným a bytovým domem, objevují se nové mezičlánky a hybridní formy. Sportovní a kulturní akce se ve stále větší míře odehrávají ve stejných prostorách, významné dopravní stavby se stávají zároveň obchodními prostory, hotely a kongresová centra navazují na kancelářské prostory, zdravotnická zařízení a lázně zase kombinují sportovní a lázeňské provozy, nakupování se stává zábavou a zábava se stává nakupováním (služeb). Uvedená studentská konference by měla řešit dvě základní témata: vývoj jakých nových typů budov a jejich kombinací lze v současném světě pozorovat a jakými metodami je možné tyto nové formy uchopovat a zkoumat.

Detail